Jak vaří(vali) Češi v Americe

       

Mému prolézání antikvariátů, ať už kamenných nebo virtuálních, není nikdy konec. V každém z nich je totiž ukryt příslib nějakého jedinečného úlovku, bez kterého nemůžeme my, takto potrefení, žít. A právě takový úlovek se mi nedávno podařil. Vlastně dva. Obě jsou to kuchařky a obě antikvární. Obě v češtině. Že na tom není nic zvláštního? Jen jimi zkuste zalistovat a zjistíte, že ač jsou obě psány v mateřském jazyce, málokdo v Čechách je bude znát. Byly totiž určeny pro české hospodyňky v Americe, které po krátkém pobytu za velkou louží došly k nevyhnutelnému zjištění, že vaření "po česku" tu asi nebude jen tak. Cizí suroviny, cizí míry a váhy, cizí způsoby vaření. Jak se v tom má jeden vyznat? Kdo poradí? No přeci ten, kdo napíše českou kuchařku, speciálně upravenou pro americké domácnosti! A o dvou takových je tu dnes řeč.

Nejprve mi dovolte, abych vám představila tu starší. V Omaze, ve státě Nebraska, ji roku 1904 vydala paní Marie Rosická, vzdělaná dáma a žena významného českého vydavatele a redaktora českých novin Hospodář, Jana (Johna) Rosického. Paní Rosická přispívala do pravidelné rubriky zvané Besídka vyzkoušenými recepty, které musely být čtenářskou obcí natolik oblíbené, že v poměrně krátké době vyšla její Národní domácí kuchařka česko-americká. V jejím obsahu se najdou nejen recepty na klasická staročeská jídla, ale i spousta nových, českým kuchařkám zcela určitě cizokrajných předpisů, které v té době nabízel Nový svět. Tak třeba vedle zelnice čili couračky zahlédneme polévku ze sekaných ústřic (oyster bisque), pár odstavců po smetanovém křenu se nabízí předpis na "kečap" a po několika receptech na různé druhy štrudlí (ano, není to ten štrúdl, ale ta štrudle!) přichází obdivuhodná řada návodů na americké páje. Suroviny jsou podle amerického způsobu odměřovány na koflíky, lžičky, libry, unce, pinty, kvarty a galony. Že by první česká hrníčková kuchařka? ;o)

I při zběžném listování touto fascinující knížečkou začne být poměrně brzy jasno, že tato razantní dáma dokázala být v oboru vaření obstojným soupeřem. Tak například hned v předmluvě si podává autora kterési z dřívějších česko-amerických kuchařek (nejspíš A. Nováka a jeho Kuchařky česko-americké z r. 1892): "Další pohnutkou [k sepsání kuchařky] bylo mi, že některé z dřívějších spisů... psány byly jen tak ledabyle, s úplnou neznalostí poměrů i práce v česko-amerických kuchyních." Po krátké přípravě nastává ihned přechod do útoku: "Tak například připomínám sobě, že jedna z takových knih obsahovala popis 'pohankového koláče'. Pověstný onen 'patiskář', jenž tento skvost vydal, překládal totiž důsledně [doslovně] 'buckwheat cakes' co 'pohankové koláče', nevěda ani tolik o kuchaření, aby mohl při překládání seznati, že jest to vlastně praobyčejný pohankový 'lívanec', o který se jedná." A konečně v elegantním stylu podaná přichází smrtící rána: "V jiné knize tohoto 'patiskáře' dočetli se opět čtenáři američtí, mimo jiné nesmysly, též následujícího: 'V Americe upravují umělá vejce ve velkém. Žloutek dělá se z rýžové mouky, škrobu a jiných přísad; bílkovina upravuje se z aluminum.' Něco takového může se ovšem věřiti o Americe v Čechách, ale aby takový nesmysl psal někdo v Americe, kde každý ví, že to není pravda, že to pouhá smyšlenka, v knize, mající sloužiti k poučení, k tomu jest zapotřebí již notné porce nevědomosti, obzvláště pak k tomu, že se bílkovina připravuje z kovu aluminu, čili z hliníku." No řekněte, nešlehl vás také tak trochu ostrý jazýček autorky?

Národní domácí kuchařka česko-americká se dočkala v českém jazyce šesti vydání (a byla přeložena také do angličtiny). A není divu, o odbytiště totiž nebyla nouze. Vždyť jen v Nebrasce v období mezi rokem 1856 a 1914 žilo přes 50 tisíc Čechů! Matkám rodin a jejich dcerám a snachám se díky tomuto útlému svazku dostalo do rukou rovných tisíc receptů a hrst praktických rad navíc. (Mimochodem, jedna kuriózní rada ve mně zanechala lehce nepříjemný pocit: "Aby po ráně udeřením způsobené nezůstala modřina, dávejte horké mokré obklady, nebo přiložte kousek syrového hovězího masa." Ale přičítám to dobromyslné doporučení dané době.)

Představuji si, jak se prériemi amerického Středozápadu, obývanými českými osadníky, tenkrát nesly vůně českého perníku nebo amerických "haluškových kukesů" (cukroví s burskými oříšky), kaše krupicové i kukuřičné, pečené husy nebo krocana, pražských kotletek i v cowboyském stylu roštěných steaků – vše podle receptů z pera paní Rosické. A s radostí zjišťuji, že i přes mnohdy přísný a místy až mentorský tón, v němž je kniha psána, je mi autorka sympatická pro své neutuchající národní cítění a zároveň snahu oblíbit si svůj nový domov se všemi jeho překážkami i výhodami, snahu vyzdvihnout klady nového způsobu života a přijmout je za své a ve stejném úsilí pomáhat všem ostatním.

       

V podobném duchu se nese druhá, poněkud novější kniha s názvem Česká národní kuchařka autorky Marie L. Jandáčkové. Paní Jandáčková, která žila podle všeho v jedné z českých čtvrtí Chicaga, mi hned od začátku padla do noty. Milá, příjemná, vtipná. Jen tak se dá charakterizovat tón, v jakém tato neodolatelná autorka sepsala úctyhodný počet výhradně českých receptů a upravila je pro česko-americké domácnosti. Kniha vyšla v roce 1954, ale ani zub času jí neubral na bohatosti a praktičnosti. Je tu všechno: od hovězí polévky s játrovými knedlíčky po vepřovou pečeni, od vánočního kapra po posvíceňské koláče. Kdyby Marie Janků-Sandtnerová žila v Americe, napsala by právě takovou kuchařku.

Podobně jako u předchozí kuchařky jsou všechny recepty adaptovány pro vaření v amerických podmínkách. Váží se tu v librách a uncích, odměřuje v koflících, lžících a lžičkách, pintách, kvartech a galonech. Co tu ale nenajdete jsou ryze americké předpisy. Tato kuchařka je napsána pro krajany, aby mohli vařit "po česku" a dále tak šířit věhlas české kuchyně, jak autorka sama v předmluvě poznamenává: "…abych vydala soubornou knihu starých českých, jednoduchých jídel i předpisů na známá, vyhlášená a opravdu vybraná jídla, která proslavují jemnou českou kuchyni v celém světě a hlavně zde, ve Spojených Státech Amerických".

Sympatická osobnost autorky na nás dýchne z každé stránky. Drobné poznámky a osobní poznatky obohacují a doplňují většinu předpisů (a že je jich hojně!) a je naprostá radost je číst. Posuďte sami: "Tetřev… musí se dlouho mořit, poněvadž má velmi tvrdé a suché maso a nenaložený je k neupečení, hůř, než prastará slepice." Hlasem hodné paní učitelky přidává ke konci každého receptu malá povzbuzení pro méně zkušené hospodyňky; tak třeba u smažených vdolků: "Jsou jako koblihy, ale tenčí, dobře prosmažené a nemusíte mít strach, jako při koblihách, že zůstanou ve vnitř syrové", nebo u nákypu z brambor: "Je lehký a dobrý a ošidíme mužíčky, kteří neradi jedí brambory a jen by chtěli ke všemu knedlík", u paprik s fazolemi: "Pamatujte na zeleninu! Uchová vám zdraví! Nečekejte, až vám ji lékař předepíše!" a jedno z nejhezčích u kremrolí: "…plechové trubičky nám udělá šikovný manžel z plechovek od konserv…, které ohne na tyči od smetáku. (Kolik se těch šťastných manželů asi na mne za tuto výzvu sesype!)".

V mysli si vybavuji české chicagské čtvrtě té doby -- Berwyn a Cicero, přes které se táhne nekonečná dvaadvacátá ulice, známá také pod názvem Cermak Road, pojmenovaná tak na počest českého rodáka a bývalého majora města Chicaga Antonína Čermáka, a v kterých žily tisíce krajanů ze dvou silných emigračních vln (po roce 1948 a 1968). Chci věřit, že byli všichni jako paní Jandáčková a paní Rosická a přes všechny strázně a újmy ve staré vlasti jim zůstala vlastenecká hrdost a chuť začít znova, v nové daleké zemi, kde se možná v obchodech neprodává pravý český chleba, ale když si jeden dá tu práci a sám si ho upeče, vytvoří si domov i tam. A v tom vidím věčně živý odkaz obou knih.