Pohled na jaro z mé kuchyně

V zeleň oděly se v lese ratolesti,
Fiala pod křem milou vůni dýše;
Slavík vypravuje dlouhé pověsti:
Ale žádná zpráva z pekelné říše.


(Úryvek z básně Karla Jaromíra Erbena Záhořovo lože.)

Letošní jaro, stejně jako diva, která si potrpí na privilegia, na sebe dalo dlouho čekat, ale nyní je tady a to v plné své parádě. Na stromech, ještě minulý týden obsypaných něžnou zelení nesměle vyrážejících pupenů, se jakoby přes noc kurážně objevily listy všemožných barev. Štíhlé větve bříz jsou obtěžkány dlouhými náušnicemi jehnědů a višně se oděly do závojů z bělostných kvítků. Na ty dvě višňě u vjezdu do naší čtvrti mám opět políčeno. Jejich kyselé plody sbírám jen já a pár nenasytných vran. Mám radost z miniaturních hroznů, které poprvé visí na mém rybízu; kdo tu nežil, nezná, jaká je to vzácnost. Hosty vztyčily lupeny jak zelené plachty lodí. Nevydají se na daleké plavby; zůstanou pevně zakotveny v záhonu, kde poskytnou přístřešek vrabcům v náhlé spršce deště. I angrešty nasadily půvabné květy a co nevidět budou ověšeny zelenými lampiónky plodů. Musím je bedlivě střežit, chodí mi na ně pytlák veverka a jako drzý výsměch za sebou nechává vyhlodané slupičky. Červenému javoru narostly stovky křidélek, která se s každým záchvěvem větru touží vznést za svou osudovou cestou. Sladký nektar, jenž mu koluje v žilách, nikdy nevyroní z hloubek jeho kmene. Nevadí, stín jeho rozevřené náruče je dar sám o sobě.