Vzhůru na jarmark!

Je časné sobotní ráno uprostřed léta a my se blížíme ke středu města, kde na kraji obrovského parkoviště za rozbřesku rozložili své stánky farmáři, pěstitelé, kumštýři a řemeslníci ze širokého okolí. Tohle je náš věhlasný farmers' market, neboli trh. Na první pohled je parkoviště zaplněné a my hledáme skulinku, kam by se náš vůz mohl to ráno bezpečně uchýlit. A koukněme! Zrovna před námi se výhrůžně rozsvítila zpáteční světla couvající toyoty, takže o útulek pro našeho kovového oře je postaráno. Už zdálky je vidět záplavu špičatých střech barevných deštníků, pod kterými budeme vyhledávat ty nejchutnější úlovky. Proplétáme se bludištěm parkoviště a v proudu proti nám jdou šťastlivci, kteří si ten den přivstali a teď se z trhu vracejí ověšeni taškami a košíky. Sem tam z některé tašky vyčuhuje pestrá kytice květin a košíky hrají veselými letními barvami: červená rajská jablíčka, černé ostružiny, jemně zelená letní jablka, modré borůvky, pruhované melouny, fialové lilky, žluté blumy, mnohobarevné papriky.

Pod ručně kovanou bránou u vchodu do tržiště potkáváme přítele Paula. Paulovi visí v rukách snad deset tašek a pochoduje v zástupu za jeho ženou, protože je všude těsno a on sám se svým nákladem zabírá pěkný kus prostoru okolo sebe. Ale i tak se zastaví na kus řeči a těch pár minut s nimi nás příjemně naladí. Vím, že zanedlouho odtud budeme ve stejném husím zástupu pochodovat i my. Odebíráme se k první řadě stánků a je tu tak plno, že se ze všech stran ozývá neustálé "excuse me". Tu větičku uslyšíme a sami vyslovíme to dopoledne ještě hodněkrát. Zastavujeme se u mého nejmilejšího stánku se zeleninou, který vlastní jeden z místních farmářů a jeho syn. Nikdy u nich neopomeneme koupit malinkaté brambůrky příjemně voskové konzistence, abychom si je doma uvařili ve slupce a pak jen s máslem, solí, čerstvě namletým pepřem a směsí nasekaných bylinek ze zahrádky snědli v blaženém opojení doma k obědu. Někdy ty nejobyčejnější věci jsou těmi nejlepšími.

Hned naproti stojí žlutý náklaďáček s otevřenou boční stranou a před ním sympaťák s huňatým vousiskem a kloboučkem na hlavě. To je náš dodavatel výborného lokálního medu. (V zimě, když je tržiště zavřeno, kupuji tentýž med v místních supermarketech, které jeho medové výrobky odebírají.) Ze širokého sortimentu chutí, barev i velikostí si vybírám med akátový a šineme si to dál. Ve skupince stánků před námi zahlédnu domácky upečený chléb a pečivo, hned vedle jsou na dlouhém stole vystaveny šperky z duhových sklíček, opodál kdosi vystavuje vlastnoruční výrobky ze dřeva a ještě dál je povozná prodejnička se smaženými kuřaty. To všechno míjím, protože jsem jak silným magnetem přitahována barevnou hrou řezaných květin, vystavených na odiv (ale samozřejmě i k prodeji) v obrovských kbelících. Přebírám, přičichávám, obdivuji, radím se s paní vedle a nakoned vítězí velkohlavé slunečnice. Dnes nám stůl rozzáří slunce samo! Nebo dvě. Nebo tři.

Ale to už zatáčíme do druhé řady. Hned na začátku spatříme ojedinělý stánek ve tvaru hradu. Tlačí se před ním skupinka lidí, ale je napohled zřejmé, že tento hrad není nutné dobývat, tady vám s úsměvem otevřou bránu dokořán a kořist nabídnou za malý poplatek. Prodává se tu toffee, čili kousky karamelu, polévané čokoládou a sypané ořechy. Kluk vedle mě si několik kousků koupil a jeho věrný zlatosrstý kamarád k němu vysílá upřené pohledy v naději, že kousek přiletí i jeho směrem. Míjíme další a další stánky a u jednoho zmírníme krok, neboť mu kralují dva kuriózní panáci, kterým mohla dát vzniknout jen týraná mysl jakéhosi avantgardního umělce. Odpuzují a přitahují nás zároveň. Chvíli to trvá, ale konečně se odtrhneme a procházíme kolem pultíku, za nímž nestojí nikdo jiný než naše paní zubařka. Každé sobotní ráno, když neordinuje, pomáhá své kamarádce prodejem ovoce a zeleniny. Prohodíme pár slov a vydáváme se směrem k místu, odkud se linou líbezné tóny hudebních nástrojů. Rozsazena tu hraje rodinka s otcem v čele a barokními melodiemi zkrášluje den všem kolemjdoucím.

Od nich už je to jen krůček k pánovi s bonsajemi. Vždy usměvavý a ochotný porozprávět si o svých bizarně zkřivených zelených miniaturkách, všímá si, že mě zaujal celkem obyčejně vypadající keřík s dvěma nádhernými zlatožlutými exotickými plody. Ochotně mi dovoluje pootočit květináč, abych si je mohla vyfotit a vzápětí mě zahrnuje snůškou informací o nich. To, co s takovým nadšením fotím, jsou plody zlatého granátového jablka. Najednou je mi příšerně líto, že si tu nádheru nemohu vzít s sebou domů. S díky na rtech se loučíme (já neochotně) a postupujeme k paní, která z dutých vysušených dýní všemožných tvarů a velikostí vyrábí jednoduché ptačí budky. I ona se s námi přátelsky pouští do řeči a když zajásám nad dýní podivného tvaru s dlouhým krkem (ne nepodobné palcátu), s pobaveným úsměvem na tváři mi prozrazuje, že se jí říká "kyj". Společně se tomu výstižnému názvu zasmějeme a odebíráme se dál.

Po několika krocích téměř vrazíme do kamaráda Michaela. On sám tu se svou bluegrassovou kapelou hrává na kytaru, ale dnes mají padla a on je tu jen za osobního nosiče tašek. ;o) Je pozadu za svou přítelkyní, která už v zápalu koupě mizí pod klenbou deštníku v další řadě stánků a tak jí stačíme jen zamávat. I mému muži už zdobí zápěstí několik tašek, ale na rozhovor s Michaelem si rádi uděláme chvilku. Stojím mezi nimi a přes ramena jim fotím sošku, umně tvarovanou ze zeleného plechu, zdobenou šňůrami sladkovodních perel. Jsou snad na prodej? Na to už není čas se ptát, musíme pokračovat dál. Už zbývá jen nakoupit sametové broskve, hlaďounká rajčata a cukrově sladkou kukuřici a můžeme se vydat na cestu domů, kde začne ta nejlepší část dne -- ochutnávka.

Začneme se tedy proplétat zpět směrem k parkovišti, kde na nás pod žhavou střechou auta čekají rozpálené klíny sedadel, ale nám to nevadí. Tahle radost, zvaná sobotní jarmark, za tu trochu nepohodlí stojí. Odjíždíme, ale už dnes víme, kde budeme trávit příští sobotní ráno.