Jak se lépe polyká foodblogová etika? S koláčem!

Přiznám se, že nemám ráda, když mi někdo říká, jak by měl můj food blog vypadat a co a jak bych na něm měla psát. Food blog (a nebo vůbec jakýkoli blog) je věc vysoce osobní a jeho zpracování bude v uvolněném prostředí internetu stejně individuální, jako jeho pisatel. Na tom, že tato blogohra nemá pevně daná pravidla je něco ohromně fascinujícího -- skýtá totiž netušené možnosti a je jen na každém jednotlivci, jak široce se odhodlá roztáhnout svá křídla a do jakých výšin vzlétne. Čas od času se však objeví pokusy, které si s pořádnou dávkou sebedůležitosti dělají nároky na škatulkování nebo zavádění regulí a moralizují o tom, co se v blogosféře smí a nesmí. Všechny do jednoho zní dutě jak nakřáplý porcelán.

Před nedávnem mě ale zaujal návrh na "etický kodex pro food bloggery", v němž autorky volají především po tom, aby pisatelé food blogů striktně dodržovali žurnalistické principy. (Jedna česká zmínka o této problematice se už objevila, bohužel bez většího ohlasu.) Přišly dokonce s návrhem, že by se za přihlášení k jejich souhrnu etických směrnic vydávaly elektronické plaketky, které si pak food bloggeři budou moci hrdě vystavit na čelní stránce jako důkaz... (a tady pro mě začíná ten zajímavý nápad skřípat)... Čeho vlastně? Poctivosti? Čestnosti? Mravní čistoty? Nepodplatitelnosti? Svatosti? (Elitářství?) Znamenalo by to snad, že food bloggerovi, hrdě vystavujícímu odznáček na hrudi na hlavní stránce, lze pak s naprostou jistotou věřit, že všechny jeho/její články, recepty, fotografie a další použitý materiál jsou původní? Kdežto ten jedinec, který ho na stránkách nemá (nebo navržený etický kodex z jakéhokoli důvodu nepřijal), bude automaticky ostrakizován?

Neberte to, prosím, ve zlém. Žurnalistické principy jsou mi mnohem bližší, než by se mohlo po přečtení předchozího odstavce zdát. Ale domnívám se, že žádný (byť dobře myšlený) seznam mravních norem, sepsaný osobami, které samy sebe povýšily do role blogo-mravokárců, nemůže nahradit etické zásady a osobní zodpovědnost každého z nás. Jako autorovi, který se snaží pravidla spojená s etikou blogování dodržovat, mi připadá lehce ponižující, že za eticky "čistou" bych byla považována jen v tom případě, pokud by mé stránky zdobila něčí plaketka. Přemýšlím, co by mohlo nastat, kdybych ji neměla. Odvrátili by se noví, potenciální čtenáři od mého blogu okamžitě jako od leprové kolonie?

Zajisté, stejně jako další bloggery mě štve, když si někdo "půjčuje" obsah mého blogu, aniž by mne o to požádal, a pak ho bez jediné zmínky o zdroji na svých stránkách vydává za jeho/její originální dílko. To hned vidím hodiny strávené pročítáním materiálů a ověřováním faktů, plus další čas u plotny, za foťákem a nad klávesnicí a v žilách mi pomalu začíná vřít krev. Jen mám své pochybnosti o tom, že se získáním nějaké plaketky něco podstatného změní: s ní se nečestný blogger může dopustit plagiátorství stejně jako bez ní se slušný blogger může sám o sobě žurnalistických principů přidržovat.

Můj blog je kreativním ventilováním hromádky znalostí, kterou jsem nabyla cíleně či náhodně převážně ze dvou hlavních zdrojů: knihy (teorie) a vaření (praxe). Nepřináší mi ani výdělek, ani profesní kariéru. Naopak. Moje záliba leze pěkně do peněz a zatím si její provoz stále hradím jen ze své vlastní kapsy. Tím si nechci stěžovat, dělám to svobodně a ze své vůle. Jen tím chci říct, že o případném umísťování něčích plaketek za účelem dodržování žurnalistických principů na těchto stránkách se budeme moci bavit, až za ně budu placena nebo jinak kompenzována. [Poznámka: V době psaní článku se autorky stránek Foodethics rozhodly – pravděpodobně pod tlakem negativních ohlasů -- vydávání těchto plaketek na dobu neurčitou pozastavit.]

A touhle obrovskou oklikou se dostávám k původnímu záměru – totiž napsat úvod k receptu na výtečný koláč, který používám již dobrých dvacet let. Dvacet let je dlouhá doba a během ní si členové mé rodiny zvykli říkat, že je "můj". Ovšem ani fakt, že ho používám tak úctyhodnou dobu, mě neopravňuje k tomu, abych ho za svůj vydávala. Proč ne, když copyright na recepty neexistuje? Opovědí je etika -- ne ta, ke které se přihlásím jednoduše proto, že nechci být out, ale ta osobní, co leží někde hluboko v mém nitru: recept jsem nevymyslela, tedy mi nepatří, a tvrdit něco takového by byla zkrátka lež. Jenže počkat, to není zdaleka všechno. Etika mi také velí uvést zdroj, z něhož čerpám -- a to i tehdy, když si recept částečně pozměním podle svého. V celém civilizovaném světě je to běžná praxe, ochraňující autorská práva, a jediné, co je k ní zapotřebí, je kus slušnosti a smyslu pro "závaznost, které člověk podléhá při svém jednání" (jak definuje slovo "mravnost" ABZ slovník cizích slov).

Tak tedy, zde ho máte: recept na výborný a přitom jednoduchý koláč, který se tak trochu vychyluje z normálu nezvyklou přípravou v mixéru. Osvědčil se mi především s drobným ovocem (nejraději máme rybíz nebo borůvky), ale vhodné je v podstatě všechno, co vám chutná.

Jo, a abych nezapomněla – autorkou je Libuše Vlachová a recept pochází z její kuchařky s názvem Ovocné moučníky a dezerty.

P.S. I přesto, že nejsem autorkou receptu, dovolím si ho zde uvést na počest našich přátel ze státu New Hampshire, kteří nás v dubnu poctili svou milou návštěvou. Maruško a Radku, nestačila jsem vám ten koláč s rybízem připravit, ale nic není ztraceno – nová úroda už na keřích začíná chytat ruměnec a část té vzácné sklizně určitě skončí uložená v mrazáku. Až přijedete příště, koláč už na vás bude čekat. :o)

 

Rybízový koláč z mixéru

200 ml vlažného mléka
80 g rozehřátého másla
100 g cukru
1 vejce
1 lžička pravé vanilkové esence (nebo vanilkový cukr)
špetka soli
250 g hladké mouky
1 vrchovatá lžička kypřícího prášku do pečiva
¾ l očištěného rybízu, borůvek nebo jiného ovoce (mražené ovoce nerozmrazujeme!)
máslo na vymazání pekáčku a mouka na vysypání
Drobenka: 100 g hrubé mouky, 80 g cukru, 80 g studeného másla

Předehřejeme si troubu na 180 °C (350 °F).

Nejprve si připravíme drobenku: v misce smícháme mouku, cukr a máslo a vše promneme prsty, až vznikne drobenka.

Vlažné mléko, rozehřáté máslo, cukr, vejce, vanilkovou esenci a sůl vložíme do mixéru a 1-2 minuty společně mixujeme.

Mezitím do mísy prosijeme mouku s kypřícím práškem, vlijeme do ní rozmixovanou směs, lehce promícháme a nalijeme na vymazaný a moukou vysypaný pekáč. Povrch uhladíme tak, aby těsto u okrajů bylo ve vyšší vrstvě, poklademe je ovocem a posypeme drobenkou.

Pečeme v dobře vyhřáté troubě přibližně hodinu (vyzkoušíme špejlí).