Višňobraní

Vzpomínáte ještě na ty dvě višně z obrázků v mých jarních momentkách? Od té doby, co jsem je fotila, uběhlo už pár neděl a matička příroda za ten čas měla šanci provádět svá tajemná kouzla. Něžné bílé kvítky opadaly a namísto nich se objevily vytoužené plody, které v zeleni listů svítí jak malinkaté červené žárovčičky a do dáli blikají svoji lákavou reklamu.

Když mi ranní slunce začalo do okna vysílat svou zlatou morseovkou vzkaz, že je čas sklizně, čapla jsem kbelík a vyrazila směrem k vjezdu do naší čtvrtě. Každý rok o tu rudou nadílku pořádám souboj s místním ptactvem a ani letos tomu nebylo jinak. Dva tlustí drozdi mě zprvu vyplašeně pozorovali, ale zanedlouho se osmělili a začali hystericky pokřikovat, že jim tu nakyslou úrodu beru.

Drozdi ale nebyli jediní, kdo si mě všiml. Sousedi, kteří to ráno odjížděli v autech do práce, mi přes vytažená okénka posílali shovívavé úsměvy a já měla celou tu dobu pocit, že až přijedou večer domů a zasednou k večeři, budu zcela jistě předmětem jejich konverzace. Pravidelně se mi totiž při téhle příležitosti vybaví, jak před pár roky jedna dobromyslná dáma nelenila svého oře na místě zastavit, aby se mě s lehkým chvěním v hlase optala, jestli jsem si jistá, že ty "třešně" nejsou jedovaté.

Další, kdo mě to slunečné ráno zaregistroval, byli chodci a kolaři, kteří nikdy neopomenou zvesela zdravit a zubatě se u toho usmívat, ať už toho, komu je zpěvavé "Hi!" určeno, znají, či ne. Odpovídala jsem stejně širokým úsměvem a několikrát i notně ulepenými prsty zamávala, protože tahle bezelstná přátelskost je jedna z věcí, které na životě v Americe miluji. Náladu mi ještě ke konci pozdvihla parta kluků, visících z otevřených okének projíždějícího auta a v unisonu pohvizdujících mým směrem. Tohle ráno se opravdu vydařilo...

Ale kde jsem to přestala... aha, višně! Ptáte se, co jsem s tím červeným pokladem udělala? Tak já vám prozradím, že jsem si zadělala na výtečný višňový likér. Jeho příprava se může zdát zdlouhavá (všimněte si, že je plně vyzrálý až nějakých šest měsíců po sběru višní), ale v podstatě téměř bezpracná. Výhodou té relativně dlouhé čekací doby je, že likér bude hotov v období Vánoc a naskýtá se vám tak jedinečná příležitost obdarovat touto pochoutkou někoho hodně, hodně, hóóódně milého. (Pro takovou eventualitu dělám hned dvě dávky.) A až se vás paní zima zeptá, co jste dělali v létě, můžete rozšafně zvolat: "Liguére!"

Višňový likér

600 g višní
750 ml vodky
1 ½ šálku cukru

Višně dobře opláchneme, odstraníme stopky, ale neodpeckujeme. Vložíme je do větší čisté sklenice s víčkem, zalijeme vodkou a promícháme. Sklenici uzavřeme víčkem a dáme na 4 týdny do tmavé místnosti. Jednou týdně višně promícháme.

Po 4 týdnech rozmícháme ve višních cukr, sklenici uzavřeme víčkem a opět na 4 týdny uložíme. Znovu višně jednou týdně promícháme.

Po 4 týdnech obsah sklenice přecedíme a nalijeme do čisté sklenice, kterou užavřeme víčkem a necháme 3 měsíce uležet. (V této fázi likér ochutnáme a pokud je třeba, přidáme cukr.)

Po 3 měsících likér přefiltrujeme přes čisté plátýnko, slijeme do lahví, uzátkujeme a necháme ještě 1-3 měsíce zrát. (Likér je tím lepší, čím déle se nechá stát.)

Likér má karmínovou barvu a výbornou chuť. Kdo chce mít výraznější mandlovou příchuť, může vypeckovat ještě další višně a pecky přidat k višním do sklenice.