Hrnečku, měř! + soutěž

Vaříte podle amerických receptů? Nebo byste rádi vařili, ale chybí vám k tomu nezbytné "nářadíčko"? Tak to ani chvilku neváhejte a přihlaste se do soutěže o odměrky, které nechybí v žádné americké kuchyni!

V amerických domácnostech je odměřování na šálky, lžíce a lžičky nejpoužívanější metodou a pro většinu domácích kuchařů i kuchařek jsou sady odměrek často jejich prvním kuchyňským vybavením. Tento jednoduchý a praktický způsob odměřování surovin se zabydlel už v době osídlování Ameriky -- v malém prostoru krytých vozů zbylo místo jen na nejnutnější existenční prostředky a hrnek na kávu nebo čajový šálek tak plnil hned dvojí funkci. Jenže není hrnek jako hrnek a nutně proto došlo ke standardizaci těchto užitečných pomocníků. Dnes jich je k dostání nepřeberné množství a jsou vyrobeny z mnoha materiálů, v různých tvarech i barvách.

Co bychom měli vědět
Při vaření a pečení podle amerických receptů se můžeme setkat se třemi základními druhy odměrek:

• Na suché (nebo tuhé) ingredience (dry measuring cups)
Jedná se o sadu několika odměrek, odstupňovaných podle objemu na 1, 1/2, 1/3 a 1/4 šálku. Občas se dají koupit i sady obsahující navíc ještě odměrku na 1/8 šálku nebo praktickou odměrku o objemu 2 šálků. Tyto odměrky mohou být kovové (např. z nerez oceli), z umělé hmoty a někdy i z porcelánu.

Za účelem sjednoceného (a tudíž také přesnějšího) odměřování se při měření suchých ingrediencí ustálila metoda zvaná "scoop & sweep" (naber a zarovnej). To znamená, že se příslušná odměrka ponoří do dané suroviny (řekněme do sáčku s moukou) a vrchovatě se nabere. Tady ale pozor: nesnažte se přitom mouku příliš pěchovat! Poté se – třeba horní (rovnou) hranou nože – zarovná, čímž bude odměrka naplněna přesně po okraj. Tužší suroviny (např. máslo z burských ořechů) se do odměrek vkládají a upěchovávají, až pak se zarovnávají.

• Na tekuté ingredience (liquid measuring cup)
Pro odměřování tekutin se používá kalibrovaná skleněná odměrka s natištěnou stupnicí standardních amerických i metrických měr.

• Lžíce a lžičky (measuring spoons)
Sada odměřovacích lžící a lžiček je odstupňovaná podle objemu na 1 a 1/2 lžíce a na 1, 1/2 a 1/4 lžičky. Podobně jako odměrky na suché ingredience jsou k dostání v různých materiálech, barvách a tvarech. Tyto lžíce a lžičky se používají jak na suché, tak na tekuté suroviny – pamatujme jen, že u suchých surovin platí výše popsaná metoda "scoop & sweep" (naber a zarovnej).


A je tu soutěž!
Pro dnešní soutěž jsem zvolila sadu odměrek na suché ingredience a k nim ladící lžíce a lžičky firmy KitchenAid, která je známá především výrobou vysoce kvalitních kuchyňských robotů. Sympatické na této řadě mi bylo hlavně to, že část výdělku (10 procent) je věnována na podporu nadace Susan G. Komen for the Cure, jejíž cílem je získávání peněz na pomoc vědeckého výzkumu v oblasti rakoviny prsu. V roce 2009 se firma KitchenAid zavázala pro tento účel věnovat minimálně půl milionu dolarů, což v součtu s předchozími lety posune celkový zisk v rámci tohoto partnerství na 7 milionů dolarů. To už je celkem slušná suma! Znakem kampaně je růžová mašlička a určené výrobky jsou buď přímo vyrobeny v růžové barvě nebo nesou tento znak na prodejním štítku.

Jak sami vidíte, odměrky jsem nakonec vybrala neutrální bílé (ačkoli k dostání byly i růžové). Co kdyby přeci jen vyhrál muž? ;o)

A teď už k podmínkám soutěže. K zúčastnění stačí napsat do komentářů odpověď na tuto otázku:

Kolik vlastníte celkem kuchařek a po které z nich byste sáhli prchajíce z hořícího (nedejbože!) domu? :o)

Šanci napsat máte do 8. července o půlnoci CET. Vítězný komentář bude vylosován a vyhlášen do 24 hodin po uzávěrce a odměna bude odeslána šťastnému výherci hned poté. Všem soutěžícím přeji hodně štěstí! :o)

 



Drahé dámy!

Děkuji za účast v téhle malé soutěži a za vaše milé odpovědi. Je z nich poznat, jak hodně pro vás vaše kuchařské knihy znamenají a jak velkou roli by v takové nelehké volbě tyto citové vazby hrály. Když jsem se nad soutěžní otázkou zamýšlela já, pokaždé jsem znovu a znovu zjišťovala, jak těžce bych na ni hledala odpověď. Což o to, spočítat bych je snad ještě dokázala (i když Bali přišla se super alternativou!), ale určit tu, která by se mnou cestovala z hořícího domu, by bylo jako veřejně prohlásit, které ze svých dětí mám nejraději. ;o)

Bali a Nobody zmínily "Sandnerku". I v mém případě skončila tato rekordmanka v oblibě čtenářstva na "konečném seznamu". Jenže onen konečný seznam se nakonec stal předmětem nekonečného rozhodování se v bezesných nocích a já díky němu nabyla přesvědčení, že z hořícího domu bych utíkala naložená jak velbloud! (Jen pro případ nouze nejvyšší jsem si v zásobě ponechala drastickou, ale zaručenou, metodu "Ententýky". ;o))

Toffo a Nobody psaly o sešitech (Míša má pro ten účel praktickou igelitku), do nichž si zakládají recepty a které se tak po letech střádání staly jejich osobními "kulinárními kronikami". Takový sešit má určitě nejedna/en z nás a kromě zajímavých receptur si do něj častokrát naleznou cestu i moudré citáty, milá psaníčka nebo třeba oblíbené básně. V tom mém jsou ještě navíc ukryty křehké kousky závojově lehkého leteckého dopisního papíru (pamětníci budou vědět, co to je), na které manželova babička svým starosvětským rukopisem vpisovala lásku v podobě těch nejchutnějších receptů. Takovým sbírkám se říká rodinné stříbro a jejich nenahraditelnost je jednoznačná.

Helli vyjádřila láskyplnými slovy to, co já v sobě raději tutlám (abych to náhodou nezakřikla) -- a tak dál jak křehkou rostlinku pěstuji v sobě naději a víru v to, že k tak kruté volbě nebude muset nikdy dojít. Náš přízemní dům je naštěstí plný oken a k žádnému není tak daleko, aby z něj v případě potřeby nemohla vyletět víc než jedna jediná kniha.

Děvčata, nelehký úkol jsem před vás postavila, ale ujaly jste se ho znamenitě. Za to vám všem patří ještě jednou dík!

Výběr vítěze pro mě nikdy není lehký, proto ho ponechávám náhodě a jméno na složeném lístečku tahám (nebo ještě lépe požádám některého z členů rodiny, aby tahal za mne) z klobouku. A zde je výsledek dnešního losování:

Tadáááááá! Helli, gratuluji a přeji hodně zábavných a chutných chvilek s odměrkami v kuchyni. Domluvíme se přes e-mail, na jakou adresu je mám poslat.:o)

Jak se lépe polyká foodblogová etika? S koláčem!

Přiznám se, že nemám ráda, když mi někdo říká, jak by měl můj food blog vypadat a co a jak bych na něm měla psát. Food blog (a nebo vůbec jakýkoli blog) je věc vysoce osobní a jeho zpracování bude v uvolněném prostředí internetu stejně individuální, jako jeho pisatel. Na tom, že tato blogohra nemá pevně daná pravidla je něco ohromně fascinujícího -- skýtá totiž netušené možnosti a je jen na každém jednotlivci, jak široce se odhodlá roztáhnout svá křídla a do jakých výšin vzlétne. Čas od času se však objeví pokusy, které si s pořádnou dávkou sebedůležitosti dělají nároky na škatulkování nebo zavádění regulí a moralizují o tom, co se v blogosféře smí a nesmí. Všechny do jednoho zní dutě jak nakřáplý porcelán.

Před nedávnem mě ale zaujal návrh na "etický kodex pro food bloggery", v němž autorky volají především po tom, aby pisatelé food blogů striktně dodržovali žurnalistické principy. (Jedna česká zmínka o této problematice se už objevila, bohužel bez většího ohlasu.) Přišly dokonce s návrhem, že by se za přihlášení k jejich souhrnu etických směrnic vydávaly elektronické plaketky, které si pak food bloggeři budou moci hrdě vystavit na čelní stránce jako důkaz... (a tady pro mě začíná ten zajímavý nápad skřípat)... Čeho vlastně? Poctivosti? Čestnosti? Mravní čistoty? Nepodplatitelnosti? Svatosti? (Elitářství?) Znamenalo by to snad, že food bloggerovi, hrdě vystavujícímu odznáček na hrudi na hlavní stránce, lze pak s naprostou jistotou věřit, že všechny jeho/její články, recepty, fotografie a další použitý materiál jsou původní? Kdežto ten jedinec, který ho na stránkách nemá (nebo navržený etický kodex z jakéhokoli důvodu nepřijal), bude automaticky ostrakizován?

Neberte to, prosím, ve zlém. Žurnalistické principy jsou mi mnohem bližší, než by se mohlo po přečtení předchozího odstavce zdát. Ale domnívám se, že žádný (byť dobře myšlený) seznam mravních norem, sepsaný osobami, které samy sebe povýšily do role blogo-mravokárců, nemůže nahradit etické zásady a osobní zodpovědnost každého z nás. Jako autorovi, který se snaží pravidla spojená s etikou blogování dodržovat, mi připadá lehce ponižující, že za eticky "čistou" bych byla považována jen v tom případě, pokud by mé stránky zdobila něčí plaketka. Přemýšlím, co by mohlo nastat, kdybych ji neměla. Odvrátili by se noví, potenciální čtenáři od mého blogu okamžitě jako od leprové kolonie?

Zajisté, stejně jako další bloggery mě štve, když si někdo "půjčuje" obsah mého blogu, aniž by mne o to požádal, a pak ho bez jediné zmínky o zdroji na svých stránkách vydává za jeho/její originální dílko. To hned vidím hodiny strávené pročítáním materiálů a ověřováním faktů, plus další čas u plotny, za foťákem a nad klávesnicí a v žilách mi pomalu začíná vřít krev. Jen mám své pochybnosti o tom, že se získáním nějaké plaketky něco podstatného změní: s ní se nečestný blogger může dopustit plagiátorství stejně jako bez ní se slušný blogger může sám o sobě žurnalistických principů přidržovat.

Můj blog je kreativním ventilováním hromádky znalostí, kterou jsem nabyla cíleně či náhodně převážně ze dvou hlavních zdrojů: knihy (teorie) a vaření (praxe). Nepřináší mi ani výdělek, ani profesní kariéru. Naopak. Moje záliba leze pěkně do peněz a zatím si její provoz stále hradím jen ze své vlastní kapsy. Tím si nechci stěžovat, dělám to svobodně a ze své vůle. Jen tím chci říct, že o případném umísťování něčích plaketek za účelem dodržování žurnalistických principů na těchto stránkách se budeme moci bavit, až za ně budu placena nebo jinak kompenzována. [Poznámka: V době psaní článku se autorky stránek Foodethics rozhodly – pravděpodobně pod tlakem negativních ohlasů -- vydávání těchto plaketek na dobu neurčitou pozastavit.]

A touhle obrovskou oklikou se dostávám k původnímu záměru – totiž napsat úvod k receptu na výtečný koláč, který používám již dobrých dvacet let. Dvacet let je dlouhá doba a během ní si členové mé rodiny zvykli říkat, že je "můj". Ovšem ani fakt, že ho používám tak úctyhodnou dobu, mě neopravňuje k tomu, abych ho za svůj vydávala. Proč ne, když copyright na recepty neexistuje? Opovědí je etika -- ne ta, ke které se přihlásím jednoduše proto, že nechci být out, ale ta osobní, co leží někde hluboko v mém nitru: recept jsem nevymyslela, tedy mi nepatří, a tvrdit něco takového by byla zkrátka lež. Jenže počkat, to není zdaleka všechno. Etika mi také velí uvést zdroj, z něhož čerpám -- a to i tehdy, když si recept částečně pozměním podle svého. V celém civilizovaném světě je to běžná praxe, ochraňující autorská práva, a jediné, co je k ní zapotřebí, je kus slušnosti a smyslu pro "závaznost, které člověk podléhá při svém jednání" (jak definuje slovo "mravnost" ABZ slovník cizích slov).

Tak tedy, zde ho máte: recept na výborný a přitom jednoduchý koláč, který se tak trochu vychyluje z normálu nezvyklou přípravou v mixéru. Osvědčil se mi především s drobným ovocem (nejraději máme rybíz nebo borůvky), ale vhodné je v podstatě všechno, co vám chutná.

Jo, a abych nezapomněla – autorkou je Libuše Vlachová a recept pochází z její kuchařky s názvem Ovocné moučníky a dezerty.

P.S. I přesto, že nejsem autorkou receptu, dovolím si ho zde uvést na počest našich přátel ze státu New Hampshire, kteří nás v dubnu poctili svou milou návštěvou. Maruško a Radku, nestačila jsem vám ten koláč s rybízem připravit, ale nic není ztraceno – nová úroda už na keřích začíná chytat ruměnec a část té vzácné sklizně určitě skončí uložená v mrazáku. Až přijedete příště, koláč už na vás bude čekat. :o)

 

Rybízový koláč z mixéru

200 ml vlažného mléka
80 g rozehřátého másla
100 g cukru
1 vejce
1 lžička pravé vanilkové esence (nebo vanilkový cukr)
špetka soli
250 g hladké mouky
1 vrchovatá lžička kypřícího prášku do pečiva
¾ l očištěného rybízu, borůvek nebo jiného ovoce (mražené ovoce nerozmrazujeme!)
máslo na vymazání pekáčku a mouka na vysypání
Drobenka: 100 g hrubé mouky, 80 g cukru, 80 g studeného másla

Předehřejeme si troubu na 180 °C (350 °F).

Nejprve si připravíme drobenku: v misce smícháme mouku, cukr a máslo a vše promneme prsty, až vznikne drobenka.

Vlažné mléko, rozehřáté máslo, cukr, vejce, vanilkovou esenci a sůl vložíme do mixéru a 1-2 minuty společně mixujeme.

Mezitím do mísy prosijeme mouku s kypřícím práškem, vlijeme do ní rozmixovanou směs, lehce promícháme a nalijeme na vymazaný a moukou vysypaný pekáč. Povrch uhladíme tak, aby těsto u okrajů bylo ve vyšší vrstvě, poklademe je ovocem a posypeme drobenkou.

Pečeme v dobře vyhřáté troubě přibližně hodinu (vyzkoušíme špejlí).

Projekt HUNGER CHALLENGE (Den 5)

K snídani jako obvykle toasty a máslo, ale vidím, že v ledničce mám ještě dost ředkviček, tak si jich několik naložím na talíř a maličko osolené je přikusuji k opečenému chlebu. Je to fajn, ale v mé hlavě již permanentně zabydlenou myšlenku na džem to nezahání. K tomu samozřejmě káva, cukr, smetana. Snídaně: 1.09.

set1Oběd musím připravit v rychlosti, protože pospíchám na nečekanou schůzku, z které svítá naděje na nové zaměstnání. Rozhodnutí padá na italský grilovaný sendvič panino. Ten můj bude ze dvou plátků chleba, pokapaných olivovým olejem, proložených plátky rajčete, naťovou cibulkou a mozzarellou. Celé panino (v italštině "chlebíček") na pánvi z obou stran osmahnu dozlatova. (Měla bych ho správně grilovat, ale na to není čas.) Sendvič přitom pokaždé zatížím těžkým litinovým hrncem. Než se osmahne, nandám do mixéru bílý jogurt, zbylou půlku banánu a manga, pár kostek ledu a kapku vody, malinko osladím a všechno společně rozmixuji. Osvěžující lassi naliji do sklenice a o choutky na sladké je zase na chvíli postaráno! Hotové panino pak ještě zlehounka přejedu po povrchu stroužkem česneku a překrojím napůl. Chutná skvěle. Opečením sendvič získal křupavý exteriér, ale uvnitř skrývá měkkou, teplou, šťavnatou náplň v barvách italské trikolory. Oběd: 2.61.

Odpolední espresso: 0.44.

set2Večeři už mám dopředu promyšlenou (bodejť by ne, vždyť na jídlo myslím, kudy chodím!). Dnes bude italská omeleta frittata. (Stokrát, TISÍCKRÁT díky za italskou kuchyni!) Její výhodou je, že si do ní může každý dát, co mu chutná nebo na co mu na dně kapsy zrovna zbývá. Já rozdělím kousek květáku na malinkaté růžičky a uvařím je v páře. Na pánvi rozpálím lžíci olivového oleje a kousek másla, přidám malý stroužek česneku a na plátky nakrájené houby, osolím, opepřím a osmahnu dozlatova. Přisypu nakrájenou naťovou cibulku, vařený květák a hrst těstovinových vřetének. Maličko přisolím a vše nechám na pánvi prohřát. V misce rozšlehám pět vajec, sůl a pepř a naliji do pánve. Omeletu opékám na pánvi dozlatova, pak ji vyklopím na talíř, vrátím do pánve opečenou stranou nahoru a opékám, až je zlatavá i z druhé strany. Hotovou naporcuji a podávám s červeným listovým salátem a ředkvičkami. Na salát nakapu vinaigrette z olivového oleje, vinného octa, česneku, dijonské hořčice, soli a pepře. Frittata je vynikající a včetně salátu by zasytila dva, možná i tři lidi. Večeře: 1.26.

Den 5 celkem: $5.40.



Dnešním dnem můj experiment končí. S připravenými pokrmy, jejich kvalitou, nutriční hodnotou a rozmanitostí jsem v celku spokojená. Až na jednu výjimku jsem se do denního rozpočtu vešla a v průměru jsem na den utratila pouhých $6.46, což považuji za úspěch. Dá se tedy říct, že sedm dolarů na den je dostatečná částka na obživu?

Na to není jednoduchá odpověď. Podmínkou pro úspěch byla v mém případě v prvé řadě znalost a zájem o vaření. Jsem z těch lidí, kterým nevadí plánovat jídelníček a nakupovat podle něj potraviny, a zvláštní potíže mi nečiní ani čistit, loupat, krájet, strouhat, míchat, šlehat, hnětat, válet, smažit, dusit, péct a provádět ještě milión dalších úkonů, které jsou součástí té báječné alchymie zvané vaření. Co ale ti, kteří stejné sklony a záliby nemají? Mají bez minimálních základů či zájmu reálnou šanci na úspěch?

Nezbytným předpokladem pro přípravu jídel je i čas. Vařit zdravě, chutně, nápaditě a mít přitom ruce svázány časově i rozpočtem není zdaleka jednoduché. Vyžaduje to úsilné přemýšlení, důmyslné plánování, občas dlouhou přípravu a konečně i finální realizaci. K tomu už musí být člověk silně motivován. Dělat to každodenně po práci, kdy přichází na řadu ještě další rodinné povinnosti a starosti, a nesmět si sem tam dovolit pauzu, je podle mého názoru úkol hodný tak akorát Supermana. Někde musí nutně dojít ke kompromisům, a obávám se, že to bude ponejvíc na úkor kvality jídla a potažmo i zdraví.

Vím, jaké mám štěstí, že pro mě je to jen experiment. Pustila jsem se do něj nadšeně a s elánem a to mi nakonec nejvíc pomohlo jej také dokončit. Díky němu si dnes mnohem lépe uvědomuji cenu jídla a všech těch maličkostí, jenž nám denně způsobují radost: zmrzlina uprostřed parného dne, oběd v oblíbeném bistru, milované espresso, čerstvé ovoce a zelenina z trhu nebo třeba kousek čokolády, když na ni dostaneme chuť. Každý máme ty své a každému z nás by chyběly, na tom není nic zvláštního. Ale nejde samozřejmě jen o ty maličkosti. Prostředky na obživu limitované do tak veliké míry působí na člověka jako klec a jak jsem v uplynulých pěti dnech zjistila, víc než kupovaný šálek cappuccina nebo čokoláda by mi chyběla volnost. Volnost volby, rozhodnutí a výběru.

A to už je překážka, s kterou nehne ani Superman.

Projekt HUNGER CHALLENGE (Den 4)

Protože mám dnes trochu času a chuť na vajíčka, dělám si k snídani dvě zastřená vejce. Je to trochu změna a pak, já zbožňuju tu temně žlutou, sametovou lávu, co z nich vytéká a doplňuje se jedinečným způsobem s křupavými toasty. Toasty krájím na dlouhé kousky, kterým se v Anglii roztomile říká "vojáci", a labužnicky je do těch dvou žlutých kráterů namáčím. Zapíjím kávou se smetanou a cukrem a přitom cítím, jak moje spokojenost utlačuje do pozadí ranní chuť na džem. Čemu ale zabránit nedokáže, jsou stálé, všudypřítomné, vtíravé myšlenky na jídlo, jeho přípravu a strašáka rozpočet. Snídaně: 0.91.

set1A je tu oběd. Dnes prší a značně se ochladilo, vidím to tedy na polévku. V hrnci udělám jíšku ze lžíce oleje, lžíce másla a mouky a zaliji vodou (kdeže jen ty loňské vývary jsou!). Nakrájím kousek květáku a jednu ze dvou zbývajících brambor a přidám je do polévky. Osolím, opepřím a vařím do měkka. Když je polévka téměř hotová, přidám zbytek pokrájených, vařených zelených fazolek a dvě hrsti vařených těstovinových vřetének (z lednice). Nechám prohřát a aby v polévce ukázaly účast i nějaké ty bílkoviny, zašlehám do ní jedno vajíčko, tak jako jsme to kdysi dělávali doma. Polévky jsou nakonec velké čtyři porce, čili teoreticky by zbylo jídlo i na večer nebo by se z ní najedlo i několik osob. Já se grandiózně dělím s členy rodiny v naději, že mi zbyde dost ostatních surovin na dnešní večeři a na zítra. Od stolu dokonce přiletí pochvala na to, jak jsem "vylepšila" mou květákovou polévku. V ten moment mi nechybí ani pokušitelka čokoláda. Naneštěstí opravdu jen v ten moment. Oběd: 1.80.

Odpoledne připravuji espresso a sedám si k němu v dostatečné vzdálenosti od spíže. Zřejmě nebude velkým překvapením proč. Macchiato: 0.44.

set2A konečně večeře. Zbývá mi jedno kuřecí prsíčko a protože mám ještě dost marinary, chci udělat něco na způsob Chicken Parmigiana. Jenže mi chybí "parmigiana", tak co s tím? Kouknu na sáček s mozzarellou. Nu dobrá, bude muset stačit. Prsíčko osolím, opepřím a z obou stran osmahnu dozlatova na lžíci olivového oleje. Do malé zapékací misky naliji vrstvu marinary, na ni položím osmahlé maso a znovu zaliji marinarou. Posypu špetkou oregana a dám na dvacet minut zapéci do trouby. Nakonec ještě posypu sýrem a nechám v troubě krátce zapéct. Kladu na talíř s ohřátými těstovinovými vřeténky. Večeře: 3.39.

Den 4 celkem: $6.54.

Projekt HUNGER CHALLENGE (Den 3)

K snídani jsou opět topinky, které mám mimochodem moc ráda, ale krom másla si na ně toužím šmírnout nějakou marmeládu. Jakoukoli. Nebo med. Ale bohužel... NEMOHU SI TO DOVOLIT! To zjištění až bolí. V ledničce najdu vařené vajíčko od včerejška. Sním ho s topinkami. Už od božího rána se mi zase hlavou honí myšlenky, týkající se jídla a jeho přípravy. Ptám se sama sebe, jestli to samé prožívají i oni -- ti lidé, kteří takhle musí žít den za dnem. Při té myšlence mi zrovna moc nechutná, ale dojídám a zapíjím kávou s cukrem a smetanou. Snídaně: 0.91.

set1Přípravu oběda jsem díky práci na počítači opět propásla (!), takže když odbíjí dvanáctá, já pociťuji kousavý hlad. Co připravit jen tak narychlo? Z ledničky popadnu jednu pitu a nechám ji na suché pánvi z obou stran malinko opéct. Mezitím si rozpálím gril v troubě, otevřu sklenici marinary a také sáček s mozzarellou, nakrájím na tenko dva houbové kloboučky. Opečenou pitu položím na plech vyložený alobalem, na pitu rozetřu lžící vrstvu marinary, pokladu houbovými plátky, jemně osolím a opepřím, hustě zasypu mozzarellou a navrch rozemnu mezi prsty špetku oregana a drcené pálivé papričky. Šoupnu pod gril a za tři minuty mám chutnou pizzu. Jen co ji dojím, znovu se u mě ozývá chuť na něco sladkého. V duchu si říkám, že ještě ty tři dny to bez čokolády vydržím, ale pak mě a tu proklatou přihrádku ve spíži, co mě jak siréna láká a volá a nabízí své poklady, potěš pánbůh! (Ale okamžitě mě polévá ledová sprcha poznání: JÁ tu možnost už za tři dny mít budu. JÁ ano. A o to víc si své "privilegium" uvědomuji a o to víc jsem za ně vděčná.) Prozatím tedy vytáhnu jeden bílý jogurt a jenom mírně ho osladím. Nakrájím půl manga a půl banánu na malé kostičky a ty pak vrstvím společně s jogurtem do vysoké sklenice. Ovocný pohár je bezvadně osvěžující a aspoň pro tuto chvíli utiší mou touhu po sladkém. Oběd: 2.48.

I přesto si svou odpolední kávu sladím o trochu víc. Macchiato: 0.44.

set2Práce mě maličko zdržela i tentokrát, a tak k večeři připravím jednoduchý, ale výživný salát z cizrny s tuňákem. Ten se v různých obměnách na mém stole objevuje pravidelně. Z konzerv normálně nevařím, ale tři druhy plechovek se v mé spíži najdou vždy: tuňák, různé druhy fazolí a rajská jablíčka. Dnes použiji jen dvě z nich. K opláchnuté cizrně do mísy přidám mírně vymačkaného tuňáka, nakrájený zbytek žluté kapie, půlku rajčete, naťovou cibulku, dvě lžíce olivového oleje, lžíci vinného octa, sůl a pepř. Vše promíchám a směsí plním dvě kapsy z pity, kterou jsem předem na pánvi nasucho opekla (pro chuť a také aby změkla) a po vychladnutí vyložila listy červeného salátu. Cizrnového salátu je dost minimálně ještě pro jednoho. Večeře: 2.60.

Den 3 celkem: $6.53.