O srdcích a srdcovkách

"Počkej na mě mé srdce, zastřelím ti zajíce…" (a nebo ještě lépe -- uvařím srdcovky!)

Už dávno jsem zjistila, že na samotné vařené nudli mého muže neutáhnu. Ale když k té nudli přidám mořské plody, tak ho na ní mohu klidně vodit jako pejska. Dary moře jsou prostě jeho srdeční záležitost. Osud však jeho lásce pro všechnu tu mořskou žoužel položil jednu velkou překážku. Žijeme totiž v samém srdci země a k moři je to na všechny světové strany žalostně daleko. Co si má takový seafood lover na souši počít? Srdění je tu zbytečné a tedy nezbývá, než jít za hlasem svého srdce a vyrazit na lov alespoň do místních prodejen (díky letecké dopravě celkem slušně zásobených).

Ze všech mořských živočichů má můj muž nejraději ty s pevnými ulitami a zdánlivě nedobytnými skořápkami: mušle všech velikostí, barev a tvarů, pavoukovité kraby a klepety srdnatě vyhrožující humry. Pomalé a pečlivé odstraňování nepoddajných obalů těchto tvorečků mu nevadí. Naopak, o to sladší je odměna! Jeho srdce jásá, když před ním leží výzva třeba v podobě dlouhých klepítek z aljašského královského kraba , do nichž se musí mistrně probojovávat a prošťourávat nářadíčkem normálně běžným leda tak na zubařském tácku nebo v klempířské brašně. Jen po jeho beránčí povaze se srdcem ze zlata nechtějte, aby dejme tomu takového humra hodil do hrnce s vařící vodou!

Když minulý měsíc nadešlo výročí naší svatby, na stole se tedy nutně muselo objevit něco, co by tu příležitost jaksepatří vyzdvihlo a zároveň vyvolalo chvění v osrdí mého milého. Mé srdce poskočilo radostí, když jsem v prodejně za proskleným pultem uviděla mušle srdcovky – už svým názvem víc než vhodný materiál. Byly to sice větší mahogany clams, a já bych bývala dala přednost malým, sladkým cockles nebo littlenecks, ale v záležitostech srdce (a dostupnosti darů moře ve vnitrozemí!) si bohužel člověk nevybírá. Řekla jsem si, že srdce na dlani a srdcovky na talíři takový den úctyhodně oslaví.

Mahagonky, které k nám přicestovaly až ze státu Maine a ještě pořád voněly nezaměnitelnou vůní moře, šly tedy se mnou domů. Tam jsem je vysvobodila z jejich síťového zajetí a zamáčkla papule těm, které je na mě začaly lačně otevírat. (Pokud by je nezavřely, šly by bez srdce do odpadkového koše.) Podle srdečné rady zkušených jsem je pak naložila do studené lázně z osolené vody a několika lžic kukuřičné mouky, abych z nich dostala nepříjemná zrnka písku. Po koupeli následovalo ještě pečlivé vydrbání kartáčkem a příprava srdcovek podle osvědčené klasické italské receptury mohla začít.

A můj muž? Tentokrát musel nechat svoje nářadíčko na pokoji, ale ruku na srdce… nezaznamenala jsem u něj žádné zklamání. Že bych ho přeci jen chytila za srdíčko?

Srdcovky a linguiny (Linguine alle vongole)
(Pro 2 osoby s láskou v srdci)

½ balíčku (250 g) tenkých linguin (linguine piccole)
100 g pancetty, nakrájené na kostičky
1-2 lžíce extra panenského olivového oleje
2 stroužky česneku, nasekané na jemno
¼ lžičky drcených pálivých papriček
1 kg mušlí srdcovek (nejlépe maličkých cockles nebo littleneck clams, ale stejně dobré budou i větší mahogany clams)
1 lahvička (obsah 236 ml) nektaru z mušlí (možno nahradit suchým bílým vínem, kuřecím vývarem a nebo kombinací obou)
1 lžíce másla
mořská sůl
hrst sekané petrželky
(kukuřičná mouka)

Mušle před použitím namočíme na 30 minut do studené osolené vody, do které přidáme 2-3 lžíce kukuřičné mouky (já použila polentu). Mušle tak se sebe vyplaví písek a nečistoty. Poté je očistíme kartáčkem pod tekoucí vodou. Ty mušle, které i po zmáčknutí nebo poklepání zůstávají otevřeny, nemilosrdně vyhodíme. Ostatní necháme okapat na sítě.

Linguiny necháme za občasného promíchání vařit v osolené vodě, až jsou al dente.

Mezitím na větší pánvi rozpálíme lžíci olivového oleje a na něm dokřupava vyškvaříme pancettu. Vyškvařenou pancettu vyndáme na talíř. Do pánve přidáme podle potřeby olivový olej, na něm necháme rozvoňavět česnek a přidáme drcenou pálivou papričku. Do pánve vložíme srdcovky, zalijeme nektarem z mušlí (nebo vínem či vývarem), pánev přikryjeme pokličkou a vaříme jen tak dlouho, až se mušle otevřou (přibližně 5 minut). Mušle vyndáme na talíř a pokud se mezi nimi najde nějaká neotevřená, vyhodíme ji.

Uvařené linguiny slijeme a horké vložíme do šťávy, která zbyla v pánvi po mušlích, přidáme lžíci másla, podle potřeby mořskou sůl (ale tady opatrně, protože pancetta je dost slaná!), petrželku a vyškvařenou pancettu a vše v pánvi společně prohřejeme. Šťáva by měla mírně zhoustnout. Do pánve nakonec přidáme mušle a můžeme podávat.

Hrátky s ohněm

Koukám do otevřené lednice a vidím, že někdo nechal přes noc rozmrazit kus hovězího masa. Vysvětluji si to jako malé pošťouchnutí -- náznak toho, že už se na stole nějakou dobu neoběvil oběd v podobě pořádné "flaksy", a tak to beru jako výzvu udělat něco mimořádného; něco, co přinese spokojenost jedné straně a zadostiučinění druhé. Vrhám se tedy do prohlídky zásob v ledničce. Po strategickém přesunu potravin z jedné strany na druhou zahlédnu na poličce pod masem krabičku malých, sametových hlaviček (jsou to nedorostci portobella), které už několik dlouhých dnů čekají na svůj úděl a doteď se mu vyhýbaly jen díky tomu, že před ně kdosi postavil pyramidu z jogurtů a učinil je tak nakrátko neviditelnými. Na nejnižší poličce se odehrává stejný exodus potravin z chladného nitra, ale ten už nepřináší na povrch nic zajímavého. Další průzkum vede do šuplíku se zeleninou. Ani bych se do něj nemusela dívat, protože vím, že tam s určitostí najdu mimo jiné mrkev, cibuli, a česnek, ale sichr je sichr. Samozřejmě, všechno je tam, speciálně mrkve aspoň dvě kila, a já si dělám v hlavě poznámku, že by nebylo marné si později připravit ještě mrkvový salát.

Moje malá průzkumová výprava vede k zásobám s pitím. Teď nemám na mysli Pepsi nebo minerálku, ale PITÍ. Tedy alkohol. V hlavě už si totiž vytvářím představu chystaného pokrmu a na ten budu potřebovat lahvinku dobrého červeného vína (a ještě jednu k zapíjení) a taky krapet koňaku, protože jsem se právě rozhodla, že tu dnes nebude oheň na střeše, ale rovnou v hrnci. Jinými slovy, bude se flambovat.

Pokud vás od flambování odstrašuje představa ožehlých ofin nebo snad toho, že si následující tři měsíce budete muset domalovávat obočí tužkou, nemáte se čeho bát. Stačí dodržet několik drobných, ale nezbytných kroků a ten neposedný živel zkrotíte jako ostřílení profíci. Pojďme si je v rychlosti projít.

Za prvé: ušlechtilý alkohol. Tak jako u vína, s kterým vaříte, používejte k flambování jen alkohol, který byste pili a vybírejte tak, aby jeho příchuť ladila s připravovaným pokrmem. V našem případě tedy pravý koňak nebo jiné dobré brandy. (Nepoužívejte ale víc jak čtyřicetiprocentní alkohol a nikdy nenalévejte přímo z lahve!)

Za druhé: distanc. Alkohol z bezpečnostních důvodů nalévejte z dostatečného odstupu a ještě bych doporučila v mírném záklonu (to kvůli té ofině a obočí!). Rovněž pánev nebo hrnec předem sundejte z ohně.

Za třetí: zážeh. Pokud možno, zapalujte dlouhými krbovými zápalkami nebo použijte prodloužený zapalovač na zažehávání ohně ve venkovních grilech. (V případě nouze poslouží i zapálená špejle.) Ve většině případů stačí přiblížit hořící zápalku ke kraji hrnce, aby se páry z alkoholu vznítily. Jídlo i alkohol však musí být dostatečně zahřáté, aby výpary vzplanuly.

Za čtvrté: hoří! Alkohol nechejte samovolně vyhořet, ale pokud by bylo potřeba plameny udusit dříve, mějte po ruce přichystanou pokličku.

Tak, pouček bylo dost a teď už k dnešnímu receptu. Burgundské hovězí ragú vám asi nebude tak úplně neznámé. Proto si určitě povšimnete, že v tom mém chybí perlová cibulka, kterou jsem tentokrát v zásobách neměla ani já, ani místní supermarkety. Jestli ji v receptu postrádáte a vaše obchody jsou lépe zásobeny, neváhejte a přidejte ji. Budete mít boeuf bourguignon přímo jako z učebnice. Můj recept je ale zvláštní právě tím, že zeleninový základ se před přidáním masa flambuje. Flambování, jak známo, dodává pokrmům novou dimenzi – jakousi další vrstvu chuti, která v tomto případě povyšuje klasické ragú na pokrm maličko sofistikovanější a tak trochu sváteční. A ta chvilková světelná show během vaření k takovému svátečnímu pocitu ještě víc přispěje. Neváhejte tedy na tu podívanou pozvat všechny členy rodiny.

Boeuf Bourguignon (Burgundské hovězí ragú)
(Pro 6 osob s pyromanskými sklony)

1 lžíce extra panenského olivového oleje
200 g libovější slaniny, nakrájená na kostičky
1200 g hovězího masa, nakrájeného na velké kostky
sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti
6 mrkví, nakrájených na větší špalíčky
1 velká cibule, nakrájená na hrubo
4 stroužky česneku, nasekané na jemno
¼ šálku koňaku
500 ml hovězího vývaru
1 láhev (750 ml) suchého červeného vína (nejlépe odrůdové víno pinot noir)
1 vrchovatá lžíce rajského protlaku
1 lžička sušeného tymiánu
3 lžíce změklého másla
2 lžíce hladké mouky
350-400 g malých hub (nejlépe baby bella nebo žampionů), podle potřeby rozpůlených nebo i rozčtvrcených
hrst čersvé plocholisté petrželky na ozdobu

Příloha: česnekové topinky

Ve větším kastrolu rozpálíme olivový olej a do křupava na něm opražíme slaninu. Mezitím osušíme a poté osolíme a opepříme nakrájené maso. Slaninu vybereme a necháme okapat na kuchyňském papíru. Na horký tuk v kastrolu dáváme po částech maso a ze všech stran ho osmahneme, až získá pěkně hnědou barvu. (Maso nedáváme do hrnce najednou; pustilo by šťávu a začalo by se dusit.) Osmahlé maso vyndaváme na talíř. Na výpek po mase vložíme cibuli, necháme ji zesklovatět a pak k ní přidáme mrkev. Společně za občasného míchání pomalu smažíme, až cibulka začne karamelizovat. Přidáme česnek a necháme ho v horkém hrnci rozvoňavět.

Předehřejeme si troubu na 180 °C (350 °F).

Do směsi v kastrolu přilijeme koňak, z dostatečné vzdálenosti ( a ještě v záklonu!) ho zapálíme a necháme flambovat. Když plameny dohasnou, vložíme zpět do hrnce maso (i se šťávou, která z něj vytekla) a slaninu. Vše zalijeme hovězím vývarem a vínem, až masu koukají ven jenom růžky. (Pokud nějaké víno zbyde, je výsadou kuchaře ho vypít.) Ještě přidáme rajský protlak a tymián a směs přivedeme k varu. Kastrol přiklopíme pokličkou a vložíme přibližně na 1 a ½ hodiny do rozpálené trouby.

Než vyndáme maso z trouby, rozpálíme na pánvi lžíci másla, přidáme houby, osolíme, opepříme a do zlatova osmahneme.

Kastrol vyndáme z trouby a postavíme ho opět na oheň. V malé mističce spojíme zbylé dvě lžíce másla a mouku na pastu, kterou po částech zašleháme kuchyňskou metlou do horkého ragú. Přivedeme zpět k varu. Přidáme osmahlé houby a společně bez pokličky vaříme ještě asi 15-20 minut, aby se mouka provařila. Pokud je třeba, ragú ještě dochutíme.

Servírujeme v hlubokých talířích nebo miskách s česnekovými topinkami a sypeme čerstvou petrželkou.

Podáváme s červeným vínem -- nejlépe s tím, které jsme použili při vaření.

Guláš s americkým akcentem, čili chili (díl III.)

Žádný článek o americkém chili con carne (zkráceně chili) by nebyl úplný, kdyby v něm nebyla zmínka o ojedinělé variaci na tento pokrm, pocházející z města Cincinnati ve státě Ohio. Zvláštnost cincinnátského chili spočívá v tom, že se jinde než v Cincinnati nepodává -- pokud si ho ovšem nepřipravíme sami doma. Další, poněkud zarážející zajímavostí může být, že toto chili vlastně žádné chili con carne není. Totiž jediné, co mají tyto dva pokrmy společného, je hovězí maso, chilli papričky a římský kmín. Proč tedy "chili" a co se pod tímto názvem vlastně skrývá? Odpověď najdeme v historii osidlování Ameriky a jejích bohatých emigrantských základech.

Amerika je melting pot – tavící kotel, v němž si už od počátku podávají ruce etnika z celého světa, mísí se v něm a ovlivňují navzájem. Každá skupina přistěhovalců mu do tváře vtiskla originální charakter, měnila ho a formovala a po stránce gastronomické přispěla ke vzniku nezaměnitelného koloritu dnešní americké kuchyně. Přicházející emigranti s sebou přinášeli pro ně typická koření a tradiční jídla a s nimi předávali i způsoby přípravy a stravování. Po příchodu do země, kde "jsou ulice dlážděné zlatem" (což značí hojnost i v jídle), však postupem času přizpůsobovali své kulinářské zvyky a tradice novým podmínkám – recepty se měnily a vyvíjely podle dostupnosti ingrediencí a chutí strávníků. (Tento vývoj dal vzniknout také například italsko-americké kuchyni, která je dnes považována za samostatnou kategorii.) A právě za těchto podmínek se v rukách řeckých emigrantů zrodilo tzv. cincinnátské chili.

Bratři Tom a John Kiradjieffovi se roku 1922 usadili v Cincinnati, kde si otevřeli stánek s párky (hot dogs) a několika málo řeckými specialitami. S prodejem párků nebyla potíž, ale absolutní nezájem zákazníků o nabízená řecká jídla přiměl Toma k drastickému kroku: od základu změnil jeden ze svých řeckých receptů a přizpůsobil ho tehdejšímu trendu, kterým bylo právě chili con carne. Po radikálním "řezu" zbyly v nově upravené receptuře jen stopy původního pokrmu, ale ty nás ani dnes nenechají na pochybách o jeho balkánském původu – jemně z něj zavane vůně skořice, hřebíčku, oregana a citronové šťávy. Aby však byla podoba s pravým chili con carne co největší, do soupisu koření přibyly chilli papričky a římský kmín. Hořká čokoláda (nebo kakao) se nakonec připojila zřejmě jako znamení "autenticity". A snad aby se Tom ještě víc odklonil od tradice, nalil hotový pokrm na hromadu špaget (další z oblíbených emigrantských produktů) a pro zpestření představil nápad servírovat toto "chili" v několika kombinacích s různými přílohami. Vznikl tak unikátní způsob, jak si zákazníci dodnes cincinátské chili objednávají:

2-Way: špagety a chili
3-Way: špagety, chili a strouhaný čedar
4-Way: špagety, chili, sekaná cibule a strouhaný čedar
5-Way: špagety, chili, červené fazole, sekaná cibule a strouhaný čedar

Úspěch na sebe nedal dlouho čekat a stánek bratří Kiradjieffových konečně začal prosperovat. V Tomovi nesporně dřímal inventivní duch, protože zanedlouho přišel s dalším nápadem -- jak spojit prodej párků s jeho nezvyklou verzí chili. A tak vznikly Coneys, čili párky v žemli, ochucené hořčicí, polévané cincinnátským chili a sypané cibulí a čedarem. Rozchod s tradicí se Tomovi v tomto případě rozhodně vyplatil.

Níže uvedený rozpis je mou adaptací receptu z krásné knihy Heartland: The Best of the Old and the New from Midwest Kitchens, kterou s očividnou láskou k tomuto americkému regionu napsala Marcia Adams. Povšimněte si nezvyklého způsobu, jakým se do vařícího základu přidává syrové maso. Je to další z důvodů, proč je cincinnátské chili tak ojedinělé.

Cincinnátské chili (Cincinnati Chili)
(Pro 6 osob)

800 g konzerva drcených rajčat
1 šálek vody
2 vrchovaté lžíce rajského protlaku
1 menší cibule, nakrájená na drobno
2 žebra řapíkatého celeru, nakrájená na drobno
3 lžíce mleté nepálivé chilli papričky (např. ancho chile)
2 lžíce citronové šťávy
1 lžíce cukru
2 bobkové listy
2-3 rozetřené stroužky česneku
1 lžička skořice
½ lžičky mletého nového koření
¼ lžičky mletého hřebíčku
1 lžíce oregana (dobromysli)
1 ½ lžičky kakaa
¼ lžičky drcených pálivých papriček
2 lžičky mletého římského kmínu
sůl a pepř dle chuti
600 g mletého hovězího masa (nebo směs hovězího a vepřového)
500 g balení špaget

Přílohy: červené fazole (kidney beans), sekaná cibule, strouhaný čedar. Zvlášť podáváme křehké crackery.

Do většího hrnce vložíme všechny ingredience krom masa a špaget. Přiklopíme pokličkou a přivedeme k varu. Do vařící směsi rozdrobíme syrové maso, promícháme a pod pokličkou necháme vařit 1 až 1,5 hodiny. Pak pokličku sundáme a vaříme ještě asi 30 minut, až chili mírně zhoustne. Podle potřeby dochutíme.

Mezitím uvaříme v osolené vodě špagety, slijeme je a udržujeme teplé.

Z hotového chili vyndáme bobkové listy. Servírujeme v hlubokých talířích na horkých špagetách. Podle chuti sypeme horkými červenými fazolemi, cibulí a strouhaným čedarem.

Banálně o banánech

Mám malé dilema. Banánové. Kolik jich na týden koupit, aby se všechny spotřebovaly a já je nemusela vyhodit.

Když byl syn malý a jeho nejoblíbenější svačina do školy sestávala z plátků celozrnného chleba, namazaných arašídovým máslem a proložených kolečky banánu, mé dilema bylo opačného rázu: koupit jich tolik, aby jich bylo dost. Nevyhnutelně totiž nastal během týdne den, kdy mimo synkových svačinek jeden či dva našly cestu do ovocného salátu nebo skončily v mléčném koktejlu a nebo se prostě snědly jen tak. Ráda vzpomínám i na to, jak jsem v té době nechávala banány zmrazit a dělala z nich výbornou zmrzlinu. Stačilo je vyndat z mrazáku a do jemna rozšlehat v kuchyňském robotu. Ani cukru a šlehačky nebylo třeba. Zmrzlina z hodně zralých banánů byla krémovitá a sladká až dost. Pro vegetariána (=mne), který se tenkrát snažil žít v souladu s přírodou, to byl triumf nad komerčně vyráběnými, rafinovaným bílým cukrem přeslazenými, obezitu podporujícími a díky reklamě předraženými utrejchy ze supermarketu. (Můj tehdejší názor. :o)

Dnes už nejsem zapáleným vegetariánem, syn zmužněl a s ním i jeho svačiny a do mého mrazáku si prorazily cestu komerčně vyráběné, rafinovaným bílým cukrem přeslazené, obezitu podporující a díky reklamě předražené zmrzliny ze supermarketu. (Můj nynější názor. :o) Banánů na míse jaksi přebývá a já si kladu nerudovskou otázku "Kam s nimi"? Určitě nejsem sama, komu vadí, když se s jídlem plýtvá, a pohled na to, jak jejich perfektně žluté žaketky kropenatí malými hnědými skvrnkami tak dlouho, až se někdo uvolí a konečně je vyhodí do odpadkového koše, mi trhá srdce. Proto s oblibou vyhledávám recepty, kterým přezrálé banány nevadí. Naopak. Banány bez skvrnek by v nich nedokázaly zanechat to pravé banánové aroma.

Pokud i vy zápolíte s podobným problémem a přemýšlíte, jak to poskvrněné ovoce zachránit, tady je jeden z mých oblíbených způsobů.

Banánové mufinky s drobenkou
(18 kousků)

½ šálku (115 g) změklého másla
1 šálek (200 g) krystalového cukru
2 vejce
3 rozmačkané banány
1 lžička vanilkové esence
3 šálky (375 g) hladké mouky
2 lžičky jedlé sody
1 lžička prášku do pečiva
½ lžičky soli
1 šálek bílého jogurtu
1 šálek drobného ovoce (maliny, ostružiny, borůvky)
drobenka na posypání

Plech na mufinky vyložíme papírovými košíčky nebo ho vymažeme máslem.

V míse kuchyňského robotu utřeme dobře máslo a cukr. Po ednom přidáme celá vejce a znovu dobře utřeme. Přimícháme rozmačkané banány a vanilkovou esenci. (Je normální, když měs bude vypadat poněkud "sražená".)

V jiné míse smícháme dohromady mouku, jedlou sodu, prášek do pečiva a sůl.

Moučnou směs přimícháme střídavě s jogurtem do směsi v kuchyňském robotu. Pak lehce vmícháme ovoce. (Tip: ovoce předem lehce obalíme v hladké mouce, aby nekleslo ke dnu.)

Předehřejeme si troubu na 375 °F (190 °C).

Košíčky na mufinky plníme do tří čtvrtin a sypeme drobenkou. Pečeme v dobře vyhřáté troubě 25-30 minut. (Vyzkoušíme špejlí.)

Upečené mufinky přendáme na mřížku a necháme vychladnout. Před servírováním je ještě lehce poprášíme moučkovým cukrem.

S'mores neboli 'símeště

Možná jste právě dojedli misku chili, a pokud jste ze stejného těsta jako já, přemýšlíte nad tím, jak takové jídlo sladce završit. Načančané dortíky plné šlehačky a máslových krémů mohou být za jiných okolností parádní tečkou po dobrém obědě, ale k našemu skromnému pokrmu se hodí asi jako pěst na oko. Je to, jako kdyby anglická královna přišla do maštale. Počkat… anglická královna přece CHODÍ do maštale. No dobrá, na tom přirovnání budu muset ještě chvíli pracovat, ale vy určitě víte, co tím chci říct. :o)

Přemítám tedy o tom, co vám nabídnout. Něco, co by bylo v zásadě stejně rustikální a nenáročné… A případně se dalo připravit i na otevřeném ohni… Něco ryze amerického… A v tom mě to napadá: s'mores! Táborákový dezertík podivného názvu, s nímž tu vyrůstá každé malé dítě. Rituál, bez kterého se neobejde žádný kemp ani slet skautů. Tam, kde plápolá oheň, se zaručeně objeví i s'mores!

Co to vlastně je
S'mores je v podstatě jakýsi sladký mini-sendvič, sestávající ze dvou grahamových sušenek a dvoupatrové náplně – spodní vrstvu tvoří sametově hnědá, změklá čokoláda a tu vrchní sněhově bílé, roztavené marshmallow. Baculaté polštářky marshmallows tu mají veledůležitou funkci -- dozlatova opečené na ohýnku (a tedy horké!) rozehřejí pod sebou čokoládu a společně tak utvoří sladký amalgám potřebný ke spojení oplatek. Výsledek: v jednom soustu dostanou vaše chuťové pohárky k posouzení směsici sladkého, křupavého, měkkého, teplého, tahavého, čokoládového a roztaveného.

Proč "s'mores"?
Pro to je celkem jednoduché vysvětlení. Název je zkráceným výrazem pro "some more(s)", což začne dávat smysl, když si představíme skupinku dětí, kterak se spjatýma ručkama žadoní o přídavek: "Some more, please, s'more..." Co by asi tak říkaly naše děti? "Prosím, ještě"? Vznikly by pak logicky 'símeště? ;o)

Co budeme potřebovat
V prvé řadě se neobejdeme bez ohně. Najdou se sice nadšenci, kteří si dělají s'mores pod grilem v troubě, ale z valné většiny skončí se ztvrdlými bílými válečky a čokoládou vyteklou z oplatek. Zkuste to pak jíst! Takže ohýnek v lese, na zahradě, v krbu nebo třeba i na plynovém hořáku bude nejlepší. Další částí výbavy jsou klasické pruty na opékání. Ty by v přírodě neměly být problém (povolte nostalgii a klidně na opracování špičky použijte "rybičku" z dětství); v domácích podmínkách nechám improvizaci na vás. Pak už zbývá jen zajistit proviant: grahamové sušenky (bezvadně je nahradí české Be-Be sušenky), marshmallows (kupte velikost "jumbo", ty malinké se jen těžko napichují na prut) a čokoláda (ve Spojených státech vítězí bezkonkurenčně Hershey’s, ale volba je jen a jen na vaší chuti).

Jak na to
Jednotlivé ingredience si připravíme předem, tj. pokud třeba, nalámeme sušenky (grahamky jsou dlouhé a tudíž se lámou napůl podél zářezu uprostřed oplatky) a čokoládu tak, aby byly přibližně stejné velikosti. Čtverečky čokolády položíme na spodky "sendvičů" a jde se na věc. Marshmallows napichujeme po jednom podélně na připravené pruty a opékáme je tak dlouho, až se začnou na povrchu barvit pěkně do zlatova. A nemyslete si, ono to není jen tak! Opéct ty nafoukance bez toho, aby se vznítily, je docela kumšt a nějakou chvíli trvá, než celému tomu procesu vychytáte mouchy. (Jen tak pro ilustraci: povedený krasavec na fotu byl v pořadí třetí; ty dva před ním se staly oběťmi nemilosrdného upálení.) Horké, zlatavé obláčky s tekutým vnitřkem pak posadíme na čokoládu a přiklopíme vrchní oplatkou. Mírně stlačíme, čímž se horké marshmallow rozteče po celém povrchu a počkáme jen tak dlouho, až se pod ním začne roztápět i čokoláda. A pak nastal ten pravý okamžik se zakousnout.

Zkusíte to?