Guláš s americkým akcentem, čili chili (díl II.)

V prvním dílu mého mini-chili-serálu jsme se dozvěděli něco málo o počátcích pokrmu, který je mnohými považován za americké národní jídlo. Víme už, že jeho kolébkou je území státu Texas a víme také to, že u té kolébky asistovalo hned několik různých kmotrů a kmotřiček – na straně jedné jeho pověst šířili zdatní cowbojové, honící stáda hovězího dobytka po celém americkém Jihozápadu, a na straně druhé mu zajišťovaly nesmrtelnost v análech americké kulinářské historie tzv. chili královny ze San Antonia, když přímo z bublajících kotlíků na tržišti servírovaly zákazníkům všech společenských vrstev svou palčivou specialitu. Při hloubějším bádání ale můžeme narazit ještě na další vlivy, které pravděpodobně dotvářely jeho finální podobu. Je například známo, že přistěhovalci z Kanárských ostrovů přinesli do San Antonia tradici vaření masa, bohatě kořeněného římským kmínem, česnekem, chilli papričkami a cibulí. Dalším z vlivů mohl být i druh trvanlivého jídla severoamerických indiánů (tzv. pemmican), vyráběný z drceného sušeného masa, loje a sušeného ovoce. Někteří cowbojové si prý směs masa a loje na základě pemmicanu připravovali na dlouhé cesty a pak jen stačilo hodit kus do kotlíku, zalít trochou vody, dochutit kořením, vše společně povařit a pokrm ne tak zcela nepodobný dnešnímu chili con carne byl na světě.

Z Texasu se chili rychle rozšířilo po celých Spojených státech a již před I. světovou válkou dosáhlo příčky nejvyšší – stalo se armádním pokrmem č. 1. Ve stejné době mu popularitu v amerických domácnostech zaručila komerční produkce "chili koření" (směs mletých chilli papriček, sušeného česneku, oregana a římského kmínu), s níž přišel na trh jako první jistý William Gebhardt. Směs koření páně Gebhardta je pod nekomplikovaným názvem Gebhardt‘s Chili Powder k dostání dodnes a v kruzích tzv. chiliheads (jak se tu oddaní fanoušci chili láskyplně titulují) je považována za tu nejlepší. (Poťouchlí puntičkáři, mezi něž se počítám, si i přesto raději míchají své vlastní kombinace z různých druhů chilli papriček.)

Dále jsme nakousli i to, že v době Velké krize byly všudypřítomné chili stánky jedním z mála míst, kde se mohli zákazníci levně najíst. Po II. světové válce jim ale hospodářský rozkvět zazvonil na hranu a chili stánky začaly mizet stejně rychle, jako se objevily. A na scéně se objevili pánové Joe Cooper a Frank X. Tolbert, novináři z Dallasu, které přivedly nostalgické reminiscence nad ztrátou chili stánků na jedinečný nápad, jak znovu vzkřísit zkomírající plamínek pod prázdnými kotlíky: uspořádali (nebo spíš vyprovokovali) šampionát o nejlepší chili. Konal se roku 1967 v zapadlém texaském městečku Terlingua a přestože skončil nerozhodně, měl na svědomí počátek mánie zvané chili cook-offs neboli soutěží o nejlepší chili. Takových utkání, ať už oficiálních nebo ne, je dnes po celých Spojených státech nesčetně.

Teď ale už k samotnému receptu na texaské chili con carne. Začněme tím nejdůležitějším, co vám poví každé texaské dítě: nikdy, v žádném případě a za žádných okolností se do něj nepřidávají fazole, rajčata, papriky a další podobné "fajnovosti". Pokud vás někdy osud zavane do Texasu, nepokoušejte se o takových potrhlostech ani zmiňovat, protože budete vzápětí odkázáni do Illinois (když už ne jinam)! Mimochodem: tímto pravidlem se řídí také všechny oficiální soutěže chili cook-offs, proto v nich není účastníkům povoleno tyto ingredience použít.

Texaské chili con carne je, podobně jako pořádný steak, čistě chlapskou záležitostí. Svěřte mužům k přípravě kus masa a oni vám z něj za minimální asistence dalších přísad vytvoří pochoutku, jejíž nádhera spočívá právě v její geniální jednoduchosti. U texaského chili tomu není jinak -- jen dva hlavní aktéři tu mají dovoleno hrát prim: maso a chilli papričky. Marně bychom tu hledali sofistikovanost přípravy či surovin – texaské chili je (tak jako jeho praděd z cowbojských kotlíků) od základu rustikální a prosté. Maso – tradičně se používá hovězí, ale občas je k vidění i maso z vysoké zvěřě – by nemělo být mleté běžným způsobem, protože by se dlouhým vařením rozvařilo na kaši. Ozbrojeni notnou dávkou trpělivosti ho proto krájejte na malinkaté kostičky o hraně asi tak 1 až 1,5 cm. (Ano, čtete správně!) Ze stejného důvodu použijte maso nižší jakosti, jaké byste normálně použili třeba na přípravu guláše.

Chilli papričky jsme už v předchozím dílu taky "nakousli", a pokud vám jsou dostupné, není na škodu povědět si něco málo i o jejich přípravě. Celé sušené tobolky chilli papriček otřete vlhkou utěrkou a na pánvi nasucho krátce opražte. Pražení napomáhá (podobně jako u celého koření, než se umele) zvýraznění chuti a vůně. Když vychladnou, odstraňte z nich stopky a vysypejte semena. Papričky pak nalámejte na kousky a jemně umelte třeba v mlýnku na kávu, který používáte jen na mletí koření. Z různých druhů mletých chilli papriček si pak podle své chuti můžete namíchat vlastní "chili koření", v němž by jemné, nepálivé druhy měly převažovat a ty ohnivější jen dodávat takový stupeň palčivosti, jaký snesete.

Chili con carne se častokrát mylně objevuje na jídelníčcích jako polévka. Není to správné zařazení, i přestože se podává v miskách a strávníci u stolu si ho tradičně sypou malinkými šestihrannými crackery, zvanými oysters (ústřice), které se jinak běžně objevují jako doprovod hustých polévek typu chowder. Určitě i tady bude platit "kolik lidí, tolik názorů", ale nahlédněme do naučného slovníku Merriam-Webster’s Collegiate Dictionary a uvidíme, že ten definuje chili jako stew, tedy ragú nebo, chcete-li, guláš. Proto i o chili con carne platí, že je nejlepší "ohřívané".

V příštím a posledním díle se pokusím objasnit, které chili se pod tímto názvem v Americe běžně servíruje, ale přitom za sebou skrývá pokrm s řeckým rodokmenem.

Texaské chili con carne (Texas Chili)
(Pro 8 normálních osob nebo 4 ztepilé cowboje)

4 plátky libovější slaniny, nakrájené na drobno
2 malé cibule, nakrájené na drobno
3-4 stroužky česneku, nasekané na jemno
1,5 kg hovězího masa, nakrájeného s notnou dávkou trpělivosti na drobné kostičky (asi 1x1 cm)
¼ šálku mleté nepálivé chilli papričky (např. ancho chile)
2 lžičky mleté mírně pálivé chilli papričky (např. guajillo chile)
1 lžička (nebo kolik kdo snese) mleté palčivější chilli papričky (např. chile de árbol)
2 lžičky mletého římského kmínu
2 hrstičky oregana (dobromysli)
sůl dle chuti
hovězí vývar nebo voda na zalití
1-2 lžíce kukuřičné mouky masa harina (můžeme nahradit obyčejnou moukou)

Příloha: malé (nebo nalámané) crackery, ale dobrý bude i jakýkoli chléb

Ve větším kastrolu rozškvaříme slaninu a když je pěkně dokřupava opečená, vyndáme ji na talířek. Na vyškvařeném tuku (pokud ho není dost, přikápneme olej) osmahneme cibuli a když začne žloutnout, přidáme česnek a necháme ho rozvoňavět. Na tento základ vložíme nakrájené maso a za stálého míchání ho mírně osmahneme. Přisypeme všechny mleté chilli papričky, římský kmín, oregano, vyškvařenou slaninu, dle chuti osolíme a zalijeme buď vývarem nebo vodou do výšky masa. Přivedeme k varu, kastrol přiklopíme a pod pokličkou vaříme za občasného promíchání vařečkou asi 3 hodiny. Poté rozmícháme v trošce vody mouku a chili s ní zahustíme. Ještě asi 15 minut bez pokličky provaříme a odstavíme z ohně.

Chili podáváme v miskách a tradičně sypeme crackery.

    Několik soust navíc...

 

  • Restaurace Chasen‘s Restaurant v Kalifornii byla vyhlášená svým jedinečným chili con carne. Významné hollywoodské hvězdy se podle kuloárních zpráv nechávaly vozit k postranním dveřím této restaurace, kde si mohly chili kupovat po litrech. Majitel restaurace Dave Chasen přísně střežil svůj recept a neprozradil ho ani tehdy, když si o něj řekla manželka někdejšího prezidenta Spojených států, Eleanor Rooseveltová. Aby si ale první dámu udobřil, poslal jí okamžitě porci svého chili zdarma.
  • Populární herec Will Rogers byl takovým milovníkem chili, že ho přezdíval "miskou požehnání".
  • Americký prezident (původem z Texasu) Lyndon Johnson s oblibou používal k přípravě chili maso z vysoké zvěře. V době Johnsonovy vlády nechal Bílý dům natisknout prezidentův recept na pohlednice a na požádání je rozesílal.

 

Jak jsem se na Vánoce zamilovala

Ano, už je to tak -- zamilovala jsem se. Padla jsem do toho bezhlavě a celou duší. Stalo se to na Štědrý den a od té doby netoužím po ničem jiném, než být v blízkosti předmětu mé lásky. Každý večer s ním usínám a ráno, po probuzení, moje oči opět spočinou nejdříve na něm. Působí mi neskutečnou rozkoš, když ho mohu pohladit po hladké líci a laskat ho prsty na rovnorovném hřbetu. Voní novotou a přece má za pasem již téměř jedno století. Jeho povídky, které mi před usnutím vypráví, mají vůni prastaré kuchyně, kde se vaří na kachlových kamnech a zatápí dřevem. Je z nich cítit vzácné i domácí koření, citronová a pomerančová kůra, víno i rum. Ovoce a zelenina z vlastní zahrádky se v nich snoubí s cizokrajnými fíky a datlemi, kaperlaty a pignolemi. A pozadí dotváří duchovní atmosféra s vůní kadidla a zvukem tlumených hlasů ve společné modlitbě.

Pokaždé, když dovypráví, mám nezadržitelné nutkání vběhnout do kuchyně, prohlédnout zásoby ve spíži a lednici, vytáhnout kastroly, hrnce a rendlíky, nabrousit nože a do pozoru postavit vařečky, rozpálit troubu a všechny hořáky a uvařit všechno z jeho fantastických rozprávek. Ten malý hold, který mu tím chci vzdát a jímž si přeji znovu probudit slávu, chuť a vůni zašlých let, si za ně zaslouží.

Předmětem, jenž ve mně probudil tolik něžných citů, je ojedinělá kuchařská kniha s názvem Klášterní kuchařka aneb Oroduj za nás, domácí kuchař. Sepsal ji v minulém století mnich minoritského kláštera v Českém Krumlově Angelus František Jeřábek a neobvyklým způsobem do ní vepsal receptury na jídla, která by dnešní čtenář jen ztěžka v takovém prostředí očekával. Ale nejen to je na ní ojedinělé. Interesantní je i osobitý styl autora a jeho výzva k improvizaci adresovaná čtenáři/kuchaři.

Nenechala jsem tedy na sebe dlouho čekat a pustila se do vaření pod laskavým vedením bratra Angela. On mi radil jak postupovat, které ingredience přidat a naznačil i jak je mistrně kombinovat a na mně pak bylo odhadnout jejich množství tak, aby stál výsledek za to. A že za to stál, vám garantuji.

Začala jsem pikantní kaperlatovou omáčkou, která se za ten krátký čas na našem stole objevila už dvakrát. Naposledy jsem jí přelévala plátky jednoduše a klasicky pečené vepřové pečeně s rozmarýnem, servírované na pečených česnekových bramborách, ale stejně tak dobře by chutnala i s jiným masem nebo rybami. (V plánu je podávat ji ke sváteční krůtě.) K tomu nám chutnalo kalifornské rosé s vtipným názvem Ménage à Trois (vinařství Folie à Deux), skládající se ze tří odrůdových vín.

Recept vám zde nabízím v jeho originálním znění, abyste tak i vy mohli dát svému tvůrčímu projevu v kuchyni patřičnou volnost.

Kaperlatová omáčka dle Angela Františka Jeřábka
(Klášterní kuchařka aneb Oroduj za nás, domácí kuchař, nakladatelství Libri, 2004.)

Do rozpáleného omastku dáme 1 lžíci cukru zhnědnout. Pak přidáme mouky, jak zhnědnul, sekanou cibuli, citronové kůry, sekanou zelenou petržel. Uděláme jíšku (zásmažku). Zalejeme polévkou, vodou, hodně vyšleháme a povaříme. Zašleháme do ní smetany, ať sladké, nebo kyselé. Přidáme 1-2 lžíce hořčice, dle množství omáčky i více. Přilejeme octu, trošku cukru, opepříme. ... Dobře povaříme a prolisujeme. ... Do hotové omáčky dáme kaperlata, a sice: polovic celých a polovic usekaných. Chuť omáčky kyselosladkavá. Hodí se k masu i k rybám. Děláme-li v postní den, dejme místo masité čisté rybí nebo zeleninové polévky.

Kuličky nejrumovatější

Rapidně se nám blíží svátky vánoční a pokud snad ještě někdo z vás hledá poslední inspiraci na sladkou tečku po jídle, nabídnu vám můj letitý recept na rumové kuličky. Já vím, řeknete si, co asi může být nového na rumových kuličkách… směs z piškotů a dalších přísad, kolem které prošla rumová tresť. Pchá, kdepak rumová tresť! Tyto malé rumové bomby nenápadně ukrývají svůj explozívní účinek pod vábivým hávem z třpytivého cukru, tak na ně buďte důkladně připraveni. Ať neříkáte, že jsem vás nevarovala! Než nabídnete ty nejrumovatější kuličky na světě hostům, připojte přátelské varování ve smyslu “konzumace jen na vlastní nebezpečí” a děti pro tentokrát vynechejte. Tahle pochoutka je for adults only!

Po jejich požití nedoporučuji:

a.) řídit jakákoli vozidla, včetně sáněk
b.) volat šéfovi, kterého už dávno chcete poslat do pekel horoucích
c.) vytahovat pistoli a předvádět, jakou máte mušku
d.) pohybovat se v okolí otevřeného ohně
e.) hladit sousedovic dobrmana v náhlém přívalu kuráže


Tak tedy, dobrou chuť! (Nebo by tu snad bylo vhodnější “na zdraví”?) 

Opravdu rumové kuličky
(Přibližně 40 kuliček)

1 ½ šálku (140 g) opražených, nastrouhaných vlašských nebo pekanových ořechů
1 sáček (120 g) kulatých piškotů, rozdrcených na jemno
½ šálku (55 g) moučkového cukru
3 vrchovaté lžíce kakaa
4 lžíce změklého másla
2-3 lžíce sladké smetany (nebo neslazeného kondenzovaného mléka)
špetka soli
¼ šálku (60 ml) tmavého rumu (např. jamajský Myers’s Rum)
jemný krystalový cukr na obalování

Do mísy vsypeme ořechy, piškoty, moučkový cukr a kakao a přísady dobře promícháme. Pak přidáme změklé máslo, smetanu, ve které jsme rozmíchali sůl, a rum. Směs nejlépe rukama dobře promícháme, zabalíme do kuchyňské fólie a necháme v ledničce alespoň 1 hodinu ztuhnout. Poté tvoříme malé kuličky, které obalujeme v jemném krystalovém cukru. Skladujeme v ledničce.

Guláš s americkým akcentem, čili chili (díl I.)

Také je u vás počasí v rozporu s kalendářem? Pohled z okna na zasněžené střechy a teploty směřující na jih od bodu mrazu by se mnou v lednu ani nehnuly, ale na začátku prosince mi připadají jako drzá provokace matičky přírody. Ale když už nám paní zima tak nevybíravým způsobem tluče na dveře, nečilme se a přivítejme ji tím nejfajnovějším způsobem, co znám – uvařme si chili con carne. Takzvaná "miska červeného" (jak chili přezdívají Texasané) totiž dokáže rozproudit krev v zimomřivém těle, dosyta zaplnit kručivé žaludky a pozvednout pošmournou náladu. Všechny tyto jeho vlastnosti nabyly v dějinách USA největšího významu pro statisíce nezaměstnaných v době Velké krize třicátých let. Ale to maličko předbíhám. Pojďme se tedy nejdřív podívat, kam až sahají prvopočátky tohoto amerického pojmu.

A o tom, že je chili v Americe pojem obrovský, není pochyb. Možná vás proto hned na začátku překvapí, že neexistuje jedna, ale hned několik historických verzí o tom, za jakých okolností, kdy, kde a kdo měl prsty v prvním kotlíku s chili. O jeho počátcích se dnes vypráví zajímavé legendy a tradují pikantní historky (ty za chviličku přijdou), ale jeden jediný údaj v nich zůstává vždy konstantní: chili je jídlo americké, nikoli mexické. Faktem ale zůstává, že chili se opírá o mexické, staletími prověřené ingredience. Žádný kotlík správného chili by se neobešel bez chilli papriček, oregana (dobromysli) a římského kmínu. Proč se o jeho autorství mexičtí rodáci zrovna neperou nám dojde, když se dočteme, jak ho definuje Diccionario de Mejicanismos (z r. 1959): "Chili con carne je jídlo nevalné chuti, pózující jako mexické a servírované ve Spojených státech od Texasu po New York." Zaběhlý název "mexický guláš", kterým se chili občas označuje, tedy může vzbudit mylnou představu o jeho původu. Chili se zrodilo na americké půdě a když už, tak název "texaský guláš" by mu seděl mnohem lépe, protože právě tam jeho kořeny bezpochyby sahají. A teď už se podívejme, co všechno se vypráví o vzniku pokrmu, který mnozí považují za americké národní jídlo.

Podle jedné z barvitých legend ho vynalezli kuchtíci, kteří v krytých vozech doprovázeli cowboje, honící dobytčí stáda po strnitých horách a kamenitých pouštích amerického Jihozápadu. Tito vynalézaví lidé prý na cestě jedním směrem vysazovali při stezkách oregano, chilli papričky a cibuli, aby je na při návratu zpět mohli sklízet a ochutit jimi sekané hovězí maso, které vařili v kotlících na otevřeném ohni. Vzniklá směs nebyla tak docela nepodobná dnešnímu chili.

Další, lehce humorná historka tvrdí, že pokrmu, zvanému chili, dal vzniknout texaský vězeňský systém. Levné, tuhé maso špatné kvality prý se nedalo požít jinak, než že se nasekalo na drobno, uvařilo ve vodě a jeho pochybná chuť se maskovala hojným množstvím chilli papriček a dalším kořením. Vězňové však ostrý masitý pokrm přijali s nadšením a z mnohých se časem stali fajnšmekři, kteří dokázali rozlišovat (a oceňovat) texaské žaláře podle kvality a chuti vězeňského chili. Některým z nich prý po propuštění na svobodu chybělo natolik, že posílali vězeňské správě úpěnlivé dopisy s žádostí o recept na toto jejich oblíbené jídlo.

V jiné legendě o zrodu chili se pro změnu vypráví, že jeho původ leží v texaském městě San Antonio, v rukách tzv. chili královen (Chili Queens). Chili královny se říkalo ženám latinskoamerického původu, které již od roku 1880 přivážely na tržiště Military Plaza Mercado v San Antoniu v pestrobarevně natřených vozících kotlíky naplněné gulášovitým pokrmem z hovězího masa a sušených chilli papriček. Na tržišti stačilo pod kotlíky jen rozdělat oheň a palčivá specialita, která svou vůní okouzlovala kolemjdoucí, se mohla podávat. U bublajících kotlíků se scházeli lidé všech vrstev -- od vojáků z místní základny, přes železniční dělníky, až po městskou vrchnost -- pán i kmán tu stáli vedle sebe -- a všichni bez rozdílu si pochutnávali na porci levného chili s fazolovou kaší (frijoles refritos) a moučnými plackami (tortillas). Tak to šlo až do roku 1937, kdy chili královnám a jejich kotlíkové magii učinila neodvratný konec nařízení hygienického úřadu o čistotě veřejného stravování.

O pravém původu chili se můžeme tedy jen dohadovat. Ať už ale vzniklo v rukách honců krav, za mřížemi věznic nebo na ohništích veřejných tržnic, jedna věc je jistá – chili bylo vždy jídlem chudých. Na přelomu dvacátého století se po celém území Texasu začaly objevovat chili vývařovny, které nebyly nic víc než zastřešené boudy s jedním pultíkem a hrstkou stoliček, kde mohli hladoví zákazníci dát spočinout svým utahaným údům. Tyto chili stánky rostly jak houby po dešti a k jejich popularitě vedl jediný fakt – totiž to, že miska chili v nich nestála víc než pár centů a v této lidové ceně bylo zahrnuto co hrdlo ráčí křehkých crackerů. (Mimochodem, ty chili tradičně doprovází i dnes.) Na konci dvacátých let už byly rozšířeny po celém americkém Západě a v době Velké krize (léta třicátá) byly tyto stánky pro mnohé zdrojem laciného teplého jídla.

Teď už tedy víme, že chili se v jeho nejprostší verzi skládá ze dvou základních přísad – hovězího masa a chilli papriček. Než ale vytáhneme kastrol a zapálíme pod ním oheň, musíme si povědět něco málo o chilli (španělsky chile) papričkách, protože bez nich by chili bylo jen carne. ;o) Chilli papriček existuje mnoho druhů a naučit se je rozeznávat není jen tak, protože po usušení (a někdy ještě po uzení) se jejich názvy mění. Nečiním si tu za úkol všechny popsat, ale pouze se zmínit o těch, které jsou k přípravě dobrého chili zapotřebí. Pokud je to jen trochu možné, neváhejte se po nich shánět, pátrat, ptát se, vytrvale jako vši otravovat majitele prodejny s kořením, dokud nějaké neobjedná, honit se za nimi na dovolených a pašovat je pak domů jako drogu nebo na kolenou prosit známé, kteří cestují ven, aby vám nějaké přivezli zpět. Stojí za to. A neskrblete! Každá má své aroma, příchuť a stupeň palčivosti a chuť dobrého chili bude přímo úměrná jejich množství (některé recepty obsahují až 1 šálek chilli prášku!). Pamatujte: základ chili je maso a chilli! Tady jsou některé z těch nejběžnějších (používám španělský pravopis):

Ancho [ančo] chile – větší sušená paprička temně fialovočervené barvy s lesklým, zvrásnělým povrchem a příjemně ovocnou chutí a vůní. Jemná a jen ojediněle mírně štiplavá.
Guajillo [guahíjo] chile – větší, dlouhá paprička temně červené barvy s lesklým, hladkým povrchem a zemitou příchutí. Pokrmům dodává nádhernou barvu. Ostřejší než ancho.
Pasilla [pasíja] chile – větší, dlouhá paprička černé barvy (někdy se jí říká chile negro) s lesklým, mírně zvrásnělým povrchem. Ostřejší než guajillo chile.
Chile de árbol -- malá, tenká a dlouhá paprička cihlové barvy s lesklým, hladkým povrchem a ohněm v těle.

A teď už k dnešnímu receptu.

Bylo by naprosto logické očekávat, že tento mini-chili-seriál začnu receptem na pravé texaské chili con carne, ale to je pojem sám o sobě a bude si tedy muset počkat na další díl. Dnes se zde servíruje springfieldské chilli, pojmenované podle hlavního města státu Illinois. (Illinois, jako jediný stát v americké unii, píše chili s dvěma l, za což vděčí gramatické chybě, která se prostě ujala.) Nejenže ho vařím nejčastěji (je zdravější), ale jako obyvatel tohoto státu jsem nemohla jinak, než začít právě jím.

Springfieldské chilli (Springfield Chilli)
(Pro 8 hladových osob)

600 g mletého hovězího masa
4 lžíce oleje
1 větší červená cibule, nakrájená na drobno
1 větší mrkev, nakrájená na drobno
2 žebra řapíkatého celeru, nakrájená na drobno
6 stroužků česneku, nasekaných na jemno
2 menší zelené kapie, pokrájené na kostky
1 lžíce sladké papriky
400 g konzerva loupaných krájených rajčat
800 g konzerva drcených rajčat (plus 1 plná plechovka vody)
2 vrchovaté lžíce rajského protlaku
2 bobkové listy
4 lžíce nepříliš pálivých mletých chilli papriček (např. ancho, guajillo nebo jejich směs -- viz článek)
1 lžička (nebo tolik, kolik kdo snese) pálivé mleté chilli papričky (např. chiles de árbol)
2 lžičky mletého římského kmínu
1 lžíce oregana (dobromysli)
sůl a pepř dle chuti
2 konzervy (450 g) tmavočervených fazolí (kidney, ale občas používám i jiné fazole, např. pinto)

Na přichucení: strouhaný čedar, kysaná smetana, krájená naťová cibulka, sekaná červená cibule, cilantro (čerstvý koriandr).
Příloha: nejlépe chléb z kukuřičné mouky (ale i obyčejný bude dobrý) nebo crackery, které se lámou přímo do misky s chili.

Maso osmahneme zvlášť na pánvi na lžíci oleje, mírně osolíme a opepříme a až ztratí barvu, odstavíme z ohně.

Ve větším kastrolu (nejlépe litinovém) rozpálíme zbytek oleje, necháme na něm zesklovatět cibuli, přidáme mrkev a celer, maličko osolíme a opepříme a společně na mírném ohni smažíme, až zelenina změkne, ale nezhnědne.

Do tohoto základu přidáme nasekaný česnek, krájené kapie a papriku a vše společně na ohni mícháme, až se česnek i paprika krásně rozvoní. Pak přilijeme krájená i drcená rajčata, přidáme rajský protlak a osmahlé maso z pánve a vše zalijeme vodou, kterou jsme odměřili do velké plechovky od rajčat. Promícháme, okořeníme vším kořením a dochutíme solí a pepřem. Přivedeme k varu a přiklopené pokličkou vaříme na mírném ohni asi 1 hodinu. Během varu občas promícháme.

Konzervované fazole slijeme, opláchneme pod tekoucí vodou a přimícháme je k chili. Opět pod pokličkou ještě asi 30 minut vaříme a během varu občas mícháme, aby se směs nepřichytila ke dnu.

Podáváme v miskách nebo hlubokých talířích a na stůl připravíme mističky s přichucovadly, které si každý strávník přidá dle své chuti. Tradiční přílohou je kukuřičný chléb nebo crackery. Vínu dejte pro tentokrát padla, k chili patří jedině pivo!

    Několik soust navíc...

 

  • Je dokumentováno, že někteří španělští misionáři mylně považovali chilli papričky za afrodiziakum a prý se proto obávali vášně, kterou (podle jejich tvrzení) vzbuzují. V jejich kázáních se tedy začala objevovat varování proti "ďábelské polévce" (jak se někdy chili také nazývá) nebo jistému "ostrému jídlu, které je cítit pekelnou sírou".
  • Texasští zákonodárci v roce 1977 ve slavnostním prohlášení učinili chili con carne oficiálním jídlem státu Texas, aby tak dali najevo, že to jediné a pravé chili se vaří jen tam.
  • Illinoiský senát v roce 1993 vydal také oficiální prohlášení, v kterém oznámil, že jedině Springfield (hlavní město Illinois) může být považováno za "chili matičku civilizovaného světa". To samozřejmě Texasany pobouřilo.