Jablečná crostata

       

Zajisté není náhodou, že říjen je americkým národním měsícem jablek. Kam se člověk podívá, tam na vás culí svoje lesklá líčka a přímo vyzývají k upečení něčeho dobrého, co voní po vanilce a skořici. Pro ta nejchutnější z celého okolí se jako každý rok vydáváme do oblíbeného sadu, čímž se nám a našim psíkům naskýtá báječná příležitost vytáhnout paty z města a strávit příjemně lenivé odpoledne na čerstvém venkovském vzduchu. Přímky silnic před námi protínají širá pole Středozápadu a objímají je v pravých úhlech, tvoříc tak pomyslnou kubistickou síť, která mi jindy připadá pro cestování příliš fádní. Ale v teplé záři říjnového sluníčka vidím vše v malinko jiném světle. Najednou je na co se dívat, protože úrodná černozem je v této době paletou barev -- od zlatavé, temně žluté, okrové až po cihlovou či hnědou. A nad tím vším bleďounce modrý baldachýn podzimního nebe. Den jako stvořený pro výletníky.

U odbočky ze silnice, vedoucí na malou rodinnou farmu kam směřujeme, je do hlíny zapíchnutá jednoduchá bílá cedule s ručně psaným nápisem "Apples". Pokud tu ceduli přehlédnete, pocestujete domů s prázdnou, takže to chce mít oči na šťopkách! Nepomůže ani kroutit krkem a vyhlížet sad ze silnice; on je totiž šikovně schovaný za mírně zvlněnými lány okolních polí. Vynoří se z ničeho nic až po několika mělkých zatáčkách příjezdové cesty: na pravé straně obytný dům majitelů, obklopený předzahrádkou, na začátku října ještě pořád plnou květů, na straně levé dvě obrovské stodoly a za nimi konečně jabloňové stromořadí. Už z auta je vidět, že letos byla dobrá úroda -- větve štíhlých stromků visí až k zemi, obtěžkané zralými plody.

Vrata jedné ze stodol zívají dokořán a odrývají tak pohled na bedýnky, vyrovnané na dřevěných lavicích a naplněné jablky různých odrůd. Je tu vidět kořeněné jonatány, nakyslá Winesap jablíčka, sladká Golden Delicious, šťavnaté macintoše, tmavě rudá Red Delicious, křoupavá Mutsu, příjemně sladkokyselá Bellflower (můj favorit), Rusty Sweet s koženou slupkou, pod níž se skrývá dužina, sladká jako medovina, a mnoho dalších. Od vchodu se na nás usmívá majitel farmy pan Wolfe, a volá na nás, abychom nezapomněli nechat proběhnout i naše psí princezny. V přítmí stodoly spatříme paní Wolfeovou, kterak odkrojuje plátek jablka k ochutnání jinému zákazníkovi a v zápětí už natahuje ruku s dalším měsíčkem směrem k nám. Ááá, začíná tradiční mini lekce s ochutnávkou, kterou zde dostane každý návštěvník. Společně tedy postupujeme podél celé řady bedýnek a na jejím konci je ukojen náš hlad fyzický i ten po vědění. Pan a paní Wolfeovi nejsou v žádném směru skoupí lidé a je zřejmé, že chtějí, aby si jejich zákazníci odnesli mimo jablek i co nejlepší pocity z návštěvy jejich farmy. Po zajímavém a poučném výkladu naplníme vrchovatě tři velké papírové tašky a máme co dělat, abychom se nevrátili ještě pro čtvrtou. (Je už naší tradicí, že koupíme víc, než je třeba. ;o)) Ještě se nám ale odtud nechce a tak se se svolením majitelů jdeme projít přímo mezi jabloně. Vracíme se pak společně s panem Wolfem, který mezitím nasbíral plnou brašnu jablek, přehozenou přes rameno, z níž budou doplněny zásoby v bedýnkách. Zajímalo by mě, kolikrát za den asi takhle chodí.

Dobře naladěni naložíme do auta zakoupené ovoce, rozdováděné bišonky i sebe a vyjedeme po kamínkové cestě zpátky k městu. Ve zpětném zrcátku mizí poslední strom v sadu a já už přemítám, co z nakoupených jablíček po příjezdu domů udělám. Bude to klasický americký apple pie, domácí štrúdl nebo linecký koláč? V hlavě se mi honí jeden nápad za druhým a nakonec vítězí rustikálně prostý jablečný koláč, zvaný crostata. Ale nenechte se mýlit jeho obyčejným vzhledem! Už první sousto vás přesvědčí o tom, že v jednoduchosti je krása. A hlavně, tenhle koláč je jen a jen o jablíčkách! Těsta je tam jenom tolik, aby tu hromadu šťavnaté náplně udrželo pohromadě. Tak tedy zalovte v kuchyňském šupleti pro váleček, pusťte se do loupání jablek a rozehřejte troubu! Voňavý moučník italského venkova můžete mít na stole už dnes.

Jablečná crostata
(Pro 6-8 osob)

Těsto:
140 g hladké mouky
70 g studeného másla, nakrájeného na malé kousky
60 g čerstvého smetanového sýra (Philadelphia Cream Cheese)
1 lžíce krystalového cukru
½ kávové lžičky soli

Náplň:
750 g oloupaných jablek, nakrájených na kostičky
hrst hrozinek

Drobenka:
30 g hladké mouky
30 g krystalového cukru
30 g másla
špetka soli
½ kávové lžičky skořice
¼ kávové lžičky nového koření

Nejprve si připravíme těsto. V kuchyňském robotu s noži smícháme dohromady všechny ingredience, až se těsto spojí. (Nebo těsto smícháme rukama na vále, ale jen tak dlouho, až se ingredience spojí. Nehněteme příliš dlouho, těsto by po upečení bylo tuhé.) Vyklopíme na vál a rychle utvoříme bochánek, který zabalíme do průhledné fólie a necháme alespoň 1 hodinu v lednici odpočinout.

Mezitím si připravíme náplň a drobenku.

Těsto vyndáme z lednice, na lehce pomoučeném vále z něj vyválíme kolo o průměru 30 cm a přeneseme na plech pokrytý pečícím papírem.

Předehřejeme si troubu na 200 °C (400 °F).

Na těsto navršíme nakrájená jablka a hrozinky tak, aby okolo zůstal širší okraj. Na jablka rovnoměrně navršíme drobenku a okraj těsta pak postupně přehneme přes nápň a vytvoříme v něm sklady. Vložíme do rozpálené trouby a pečeme přibližně 45 minut. Pokud by se těsto svrchu příliš rychle barvilo, přikryjeme koláč lehce alobalem.

Upečený koláč necháme na plechu 5 minut odpočinout, pak ho přendáme na mřížku a necháme vychladnout. Před servírováním koláč ještě lehce poprášíme moučkovým cukrem.

Chala pro rabína

        

Víte, že se blíží Nový rok? Ne, teď nemám na mysli ten, co přichází 1. ledna, ale ten v hebrejském kalendáři, který se může chlubit mnohem starší tradicí a tudíž i vyšším letopočtem. V předvečer 30. žáří oslaví Židé na celém světě rok 5769 a stejně jako všechna významná výročí, ani on se neobejde bez svátečních a tradičních pokrmů. Jedním z nich je bezpochyby chala, která bude při této příležitosti symbolicky stočená do spirály, na povrchu třpytivá cukrem a uvnitř skrývající malá, sladká překvapení v podobě šťavnatých hrozinek.

Co je to vlastně chala? Pro odpověď na tuto a mnoho dalších otázek jsem si zašla k tomu nejpovolanějšímu prameni, jímž je můj přítel rabín Isaac Neuman, učený muž, spisovatel a jeden z mála, kteří přežili řadu nacistických koncentračních táborů. Sešli jsme se na zahradní terase jeho domu a v hřejivých paprscích pozdního odpoledne hovořili o všem možném. S rabínem Neumanem se dá totiž povídat o čemkoli. Kolem nás bezstarostně poletovali motýli a spokojeně usedali na pestrobarevný koberec květů, vytékající z obrovských květináčů na okraji terasy. V příjemném prostředí a milé společnosti jsem se o chale dozvěděla přehršel informací a zajímavostí, které zde mohu nabídnout jen v kostce.

Tak tedy v prvé řadě, chala je chléb. Na první pohled vám zcela jistě připomene naši vánočku, jen s tím rozdílem, že není tak sladká, nejsou v ní hrozinky ani mandle a určitě se nepeče na Vánoce. Podává se o každé páteční večeři, kdy věřící židovské rodiny zasednou ke stolu, aby přivítaly Šabat, nejčastější z židovských svátků. (Hebrejské slovo chala původně znamenalo část těsta, která se před pečením chleba oddělovala a pekla zvlášť, aby se pak darovala chrámovým kazatelům a chudým. Pečení a obdarovávání takovým kouskem chleba bylo považováno za konání dobrého skutku a přikázáno Talmudem. Dnes se slovem chala označuje celý chléb, ale ještě občas je vidět zvyk, kdy hospodyně symbolicky oddělí kuličku těsta a spálí ji.) V pátek jsou na stole vždy dvě pletené chaly, symbolizující dvojitou dávku many, již dostali Židé při útěku z Egypta. Nad chalou se pronáší požehnání, podobně jako nad vínem, a může jej odříkávat kterýkoli člen rodiny. I počet pramenů v pletenci může být symbolický: může znamenat počet dětí v rodině, šest dnů v týdnu, počet izraelitských kmenů, atd.

Sladší chalu s hrozinkami je vidět jen jednou do roka, a to právě na Nový rok (hebrejsky Roš ha-šana), kdy však nemá podobu pletence, ale spirálovitého točence. Rabín Neuman mi s pobavením řekl, že v jeho rodině říkali kulaté novoroční chale kolatch, aniž kdy věděl, že je to slovo českého původu -- to se dozvěděl až o mnoho let později. A opět se tu setkáváme s všudypřítomnou symbolikou: spirálovitý tvar znamená cestu k nebesům (někdy také nekonečnost života), hrozinky a sypání povrchu cukrem pak mají přinést sladký (šťastný) nový rok. A aby se sladkost nadcházejícího roku ještě víc pojistila, kousky novoroční chaly se někdy navíc namáčí v medu.

V rodině rabína Neumana, v polském městečku, zvaném Zduńska Wola, pekla chalu samozřejmě maminka a podle jeho slov to byla ta nejlepší chala na světě. Jak jinak? ;o) Starší chala se nechávala uschnout a pak se z ní na struhadle dělala strouhanka, ze které prý byly ty nejlepší knedlíčky do slepičí polévky. Jindy se pro změnu do polévky krájely kostky (dnes by se řeklo krutonky) sušené chaly a to prý bylo teprve pochutnání! Jiskra v rabínových očích a úsměv na tváři mi prozradily, že vzpomínka na ty zašlé časy mu přinesla potěšení.

Při pohledu na vytetované číslo na jeho levé paži mi nikdy není lehce, ale připomínat mu ten čas hrozných strastí v tak pohádkovém odpoledni mi připadalo až trestuhodné. Nezeptala jsem se ho proto, jak se řešila povinnost jíst chalu o šabatu během té kruté doby. Skoro jako by mi četl myšlenky, sám v té chvíli pronesl, že v těžkých dobách strádání poslouží namísto chaly kterýkoli chléb. Jako už mnohokrát předtím, moudrost tohoto vzácného člověka mi zatajila dech.

Slunce se začalo sklánět k obzoru a naše setkání bylo pomalu u konce. Neposední motýli nám ještě pořád dělali společnost a třepotali křídly nad pohárky květů a možná i díky tomu se vzduchem linula líbezná vůně. Kouzlo a atmosféra toho teplého podzimního dne se mnou zůstane ještě hodně dlouho. S rabínem jsme se rozloučili, ale určitě ne na dlouho -- požádal mne, abych přišla brzy zas, což mileráda splním.

P.S. Ráda bych touto cestou složila dík rabínovi Neumanovi a jeho ženě Evě za jejich štědrou pohostinnost, vždy milou společnost a dlouholeté přátelství. Zároveň bych jim chtěla ze srdce popřát Shana Tova u’m’tuka (šťastný a sladký nový rok)!

Chala
(Rozpis na dva chleby)

350 ml teplé vody
lžička krystalového cukru
1 sáček (7 g) sušeného droždí
750-800 g hladké mouky
100 g krystalového cukru
2 lžičky soli
1 celé vejce
3 žloutky
80 ml oleje (např. slunečnicový)
1 celé vejce, rozšlehané s lžičkou vody na potření chlebů
Na pletenou chalu: mák na posypání (nemusí být, chala je pěkná i bez něj; nebo můžeme použít sezamová semínka)
Na novoroční chalu: hrst hrozinek a skořicový cukr na posypání

V menší misce si připravíme kvásek: do teplé vody vmícháme lžičku cukru a sušené droždí, odstavíme a necháme vzejít.

Mezitím si do velké mísy odvážíme mouku, cukr a sůl a promísíme. V moučné směsi uděláme důlek, do kterého vlijeme rozšlehané vejce a žloutky, olej a vzešlý kvásek. Vše dobře vařečkou promícháme, směs vyklopíme na pomoučený vál a dobře vyhnětěme, až je těsto hladé (podle potřeby přidáváme mouku). Těsto vrátíme zpět do mísy a necháme vykynout.

Zde malá poznámka: jedno kynutí je postačující, ale pokud chcete mít chalu -- a platí to i o ostatním kynutém pečivu -- lepší, srazte těsto vařečkou (já do něj uhodím několikrát pěstí, což může přijít vhod, když vás zrovna někdo naštve ;o)) a nechte vykynout ještě jednou. Struktura těsta bude jemnější a pečivo mnohem nadýchanější.

Vykynuté těsto vyklopíme na vál a rozdělíme na poloviny. Nyní se můžete rozhodnout, jaký tvar chale dáte: pletenou, točenou nebo obojí (můj případ).

V případě pletené chaly lze těsto rozdělit na libovolný počet pramenů a upléci jednoduchý cop a nebo složitější "vánočku". Pletenec přendáme na plech pokrytý pečícím papírem a necháme opět vykynout. Předehřejeme si troubu na 180 °C (350 °F). Po vykynutí potřeme rozšlehaným vejcem a posypeme mákem. Vložíme do rozpálené trouby a pečeme přibližně 30 minut (vyzkoušíme špejlí). Pokud by se chala svrchu příliš rychle barvila, lehce přikryjeme alobalem. Hotovou chalu přendáme na mřížku a necháme vychladnout.

U chaly novoroční stačí vyválet jeden dlouhý pramen, posázet ho ze strany hrozinkami a stočit do spirály. Točenec přendáme na plech pokrytý pečícím papírem a necháme opět vykynout. Předehřejeme si troubu na 180 °C (350 °F). Po vykynutí potřeme rozšlehaným vejcem a posypeme tentokrát skořicovým cukrem. Vložíme do rozpálené trouby a pečeme přibližně 30 minut (vyzkoušíme špejlí). Pokud by se chala svrchu příliš rychle barvila, lehce přikryjeme alobalem. Hotovou chalu přendáme na mřížku a necháme vychladnout. Odoláme pokušení a chalu rozkrojíme až po úplném vychladnutí! :o)

Soupe au Pistou, jak ji vařila Julia Child

Minulý měsíc zasáhla Ameriku mediální bomba. 14. srpna všechna média svorně oznámila, že (dnes již zesnulá) první dáma americké kulinářské scény Julia Child se za druhé světové války podílela na špionáži pro Úřad strategických služeb (Office of Strategic Services), což byl předchůdce dnešního CIA. Tato skutečnost může být novinkou pro nezasvěcené. Ale těm, kteří četli Juliinu částečnou biografii My Life in France z roku 2006, sepsanou jejím synovcem Alexem Prud’hommem, zajisté neunikl krátký odstaveček na začátku knihy, v němž Julia popisuje svou roli agentky tohoto úřadu. Konečně se tedy oficiálně potvrdilo to, o čem se už dávno předtím šuškalo a co bylo jakýmsi americkým veřejným tajemstvím.

Pokud je vám jméno Julie Child neznámé, tato dáma se v šedesátých letech mimulého století zasloužila o nemalý výkon -- seznámila širokou americkou veřejnost s francouzskou kuchyní a dosáhla jejího všeobecného přijetí. Nejprve vydáním klasické (a dodnes vysoce uznávané) dvojdílné kuchařky Mastering the Art of French Cooking a poté vystupováním v živě točeném televizním pořadu The French Chef, v němž názorně předváděla přípravu domácích i sofistikovaných pokrmů francouzské kuchyně rozsáhlému obecenstvu, zvyklému do té doby k večeři ohřívat kupovaná mražená jídla a jíst je s očima upřenýma na televizní obrazovku. Při natáčení došlo i k několika dnes již věhlasným "nedopatřením", která ale pohotovou a důvtipnou Julii nevyvedla nikterak z míry. Když jí před zraky miliónů diváků při obracení vyskočil bramborák z pánve na plotnu, hbitě a nevzrušeně ho se slovy "Vždyť to nikdo neuvidí" vrátila zpět. Její bezprostřednost byla legendární. Nejednou si během natáčení dolila zbytek vína určeného k vaření do sklenky a tento (nám už dnes naprosto samozřejmý) úkon povýšila na "privilegium kuchaře". Díky jejímu suchému humoru, přívětivému přístupu a prosté lidskosti se s ní diváci okamžitě ztotožnili a dodali si tak odvahu připravit ve svých domácnostech jídla, která do té doby považovali za uskutečnitelná jen v restauračních kuchyních.

Jestliže se někdo v Americe přibližuje statutu bohyně, pak je to jedině Julia Child. A právem. Ozbrojena znalostmi ze studia na pařížské Le Cordon Bleu (a posléze i ze své vlastní kuchařské miniškoly, zvané L’Ecole des Trois Gourmandes, kterou založila a provozovala společně se Simone Beck and Louisette Bertholle) vyhrála boj nad Goliášem, jímž byl trend 50. a 60. let minulého století – trend servírovat v domácím prostředí kupovaná hotová jídla, rychlá sice na přípravu, ale bez chuti a vjemových požitků, které vaření poskytuje. Diváci, povzbuzeni Juliiným nadšením pro dobré jídlo, se začali vracet ke svým sporákům a srdce jejich kuchyní se opět rozezněla.

Mezi největší poklady v mé knihovně patří kuchařka The Way to Cook s vlastnoručním věnováním od Julie Child. Jak jsem k němu přišla? To bylo tak...

Před několika lety jsem o Vánocích dostala darem kuchařku. Představte si moje překvapení a zklamání zároveň, když jsem dárek rozbalila a z blýskavého vánočního papíru vytáhla knihu, kterou, jak jsem věděla, již v knihovně dávno mám. Můj muž ale moje rozčarování očekával a proto se na mě jen něžně usmál a řekl: "Otevři ji". Uvnitř bylo věnování s mým jménem, psané rukou samotné Julie Child! Později jsem se dozvěděla, že manžel ji z mé knihovny tajně vytáhl a poslal Julii Child se žádostí o věnování. A ona, protože byla každým coulem dáma, vyhověla.

Následující recept je mou adaptací Juliina receptu právě z této kuchařky. Snad přijde vhod ještě těm, kteří se potýkají s poslední zeleninou ze zahrádky. A ti ostatní zajisté nebudou mít potíže koupit zeleninu na trhu či v obchodě.

Dnes zakončím slovy, jimiž Julia Child pokaždé uzavírala své televizní pořady: "Bon appétit!!

Soupe au Pistou (Zeleninová polévka s pistou)
(Pro 6-8 osob)

Polévka:
1 lžíce extra panenského olivového oleje
1 lžíce másla
1 větší pórek, dobře očištěný a nakrájený na půlkolečka (použijte jen světlou část)
1 malá cibule, nakrájená na drobno
2 mrkve, nakrájené na kostičky
2 velké brambory, nakrájené na kostky
sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti
přibližně 3 litry vody
1 ½ šálku bílých fazolí z konzervy (např. italské cannelini), dobře propláchnutých vodou
3 hrstičky drobnějších těstovin (já použila mini ziti)
špetka šafránu (popřípadě ½ lžičky kari koření)
1 šálek zelených fazolek, nakrájených na kousky
1 malá cuketka, nakrájená na kousky
½ červené papriky (kapie), nakrájené na kostičky
½ šálku čerstvého nebo mraženého hrášku
petrželka na ozdobu

Pistou:
2 větší stroužky česneku, nakrájené na plátky
přibližně 15 lístků čerstvé bazalky
lístky dobromysli, odrhnuté z 1 stonku
špetku soli
2 lžíce rajčatového protlaku
¼ šálku strouhaného parmazánu
3-4 lžíce extra panenského olivového oleje

Ve větším hrnci rozehřejeme olivový olej a máslo, přidáme pórek, cibuli, mrkev a brambory, maličko osolíme a opepříme a podusíme, až pór a cibule zesklovatí. Zalijeme vodou, přivedeme k varu a vaříme asi 10 minut.

Poté přidáme bílé fazole a těstoviny, špetku šafránu, promnutou mezi prsty, dochutíme solí a pepřem a necháme vařit přibližně dalších 10 minut (těstoviny by neměly být ještě uvařené). Pak přidáme zelené fazolky, cuketku a červenou papriku. Vaříme jen tak dlouho, až jsou zelené fazolky a cukína vařené, ale ještě mírně křupavé (tedy jen několik minut). Do vařící polévky přidáme ještě zelený hrášek (pokud použijeme mražený, propláchneme ho předem vodou) a polévku odstavíme z ohně.

Česnek a lístky bazalky a dobromysli rozsekáme nadrobno (já použila nástavec/nádobku tyčového mixéru s noži, ale lze použít také hmoždíř), přidáme sůl, rajčatový protlak, parmazán a olivový olej a vše rozmixujeme na ne zcela jemnou pastu.

Polévku v talířích ochutíme lžící pistou a sypeme čerstvou petrželkou.

Jaká panna? No panna cotta, přece!

      

Byl měsíc srpen a můj milý slavil narozeniny. Jak už to tak bývá, u příležitosti narozenin se pečou dorty nebo připravují jiné pamlsky. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale v naší rodince se pro oslavence dělají hned dvě sladké dobroty a co navíc, ani jedna z nich většinou není dort.

Ta první je tradiční, tedy musí být i kdybych měla jako Maruška v pohádce O dvanácti měsíčkách hledat uprostřed ledna jahody v lese. Představte si mísu, skládanou z vrstev na plátky krájeného domácího piškotu (čti: kupované piškoty, ať již kulaté nebo podlouhlé cukrářské, sem nepatří), cukrářského krému (nebo chcete-li vanilkového pudinku) a čerstvých jahod, to vše hojně zalévané pravým českým rumem (však vy víte, co myslím... ;o)). Navrch ještě kopec poctivě dotuha vyšlehané sladké smetany. Anglická trifle jako vyšitá. Kde k ní manželova babička přišla, nemám ani ponětí, ale jisté je, že tato zcela netradiční narozeninová tradice se v jejich rodině drží už hodnou řádku let. No a protože tuto laskominu si členové mé rodiny hlídají jako oko v hlavě, pro gratulanty se musí připravovat ještě jedna sladká dobrota -- i ta se však dělá na přání oslavence.

V případě mého muže to musí být buď tiramisu nebo něco s jeho nejoblíbenějším ovocem, tedy malinami. Tiramisu jsem hned od začátku zamítla a to i přesto, že můj recept, získaný od kamarádky Peri, pochází přímo z kuchyně pravé italské signory. Zdá se mi už notně ohrané -- jako šlágr v rádiu, který ne a ne odejít. Zbyly tedy maliny, což je skvělé vzhledem k tomu, že v době, kdy milý slaví narozeniny, jsou maliny právě nejlepší -- jen tak, ve své prostotě, bez úprav. Jako pozadí (nebo v tomto případě snad podstavec?) pro ty nádherné exempláře jsem zvolila italský dezert z oblasti Piedmontu, zvaný panna cotta. Panna cotta zní mnohem lépe, než vařená smetana, ale to je vše, co ten tajemný název skrývá. V původním stavu obsahuje panna cotta jen smetanu a někdy i kapku mléka, já ale zrovna dělala pokusy s crème fraîche a tak jsem část smetany nahradila jím. Crème fraîche dodal výslednému dezertu slabou navinulost, kterou bych ale ještě nedefinovala jako kyselost.

Posuďte sami, zda to byla pochoutka, vhodná završení oslavy kulatých narozenin.

P.S. Tenhle je pro Tebe, P.! 

Panna cotta
(Pro 4 osoby)

1 lžička granulované želatiny
1 lžíce vody
1 šálek smetany
½ šálku mléka
¼ šálku cukru
špetka soli
1 lžička pravé vanilkové esence
1 šálek crème fraîche
maliny nebo jiné ovoce

Želatinu smícháme s vodou a necháme několik minut nabobtnat. Smetanu, mléko, cukr a sůl zahřejeme v hrnci jen tak dlouho, až se cukr a sůl rozpustí (nevaříme!). Stáhneme z ohně a přimícháme vanilkovou esenci. Trochu smetanové směsi odebereme, rozmícháme v ní želatinu a vrátíme zpět do hrnce. Vše ještě dobře promícháme. Necháme vychladnout a přidáme crème fraîche. Naběračkou směs naléváme do mističek nebo pohárů a dáme do ledničky alespoň na 6 hodin (nejlépe ale přes noc) ztuhnout. Povrch zdobíme malinami nebo jiným ovocem.

    Několik soust navíc...

 

  • Recept se dá připravit i bez crème fraîche – použijte stejné množství smetany nebo mléka a přidejte hned na začátku.
  • Smetanu lze přichutit dle vaší chuti -- vyzkoušejte vanilkový lusk, citrusovou kůru, kávu, kakao a nebo třeba delikátní růžovou vodu.
  • Panna cotta chutná výborně nejen s čerstvým ovocem, ale také polévaná studenými ovocnými omáčkami. Zkuste rozmixovat například jahody, maliny nebo ostružiny, vzniklé pyré oslaďte a propasírujte sítem.

 

Učení mučení?

       

Když jsem chodila na základku, visel na nástěnce v mezipatří, psán obřími písmeny, pověstný Leninův citát "Učit se, učit se, učit se!". Nebylo možné ho nespatřit -- bil nám do očí každý den, když jsme okolo něj za zvuku posledního zvonění běželi ráno do třídy a opět později, když jsme se s velkým křikem hrnuli ze schodů domů. Jako žáčkovi sice chytrému a vnímavému, leč s přístupem k učení ledabylým, mi nedocházelo, proč jsou ta obyčejná slovíčka tak veledůležitá, aby se nám musela vtloukat do hlavy v takovém urgentním repete. A pokud si vzpomínám, nedocházelo to ani nikomu z mých spolužáků, protože jsme se společně v dětské přesile spiklenecky tomu výroku posmívali.

Plný význam jsem začala chápat až o řádku let později, když jsem se dostala do styku s anglickým výrazem "lifelong learning" neboli celoživotní vzdělávání. Poprvé to bylo krátce po mém příjezdu do USA, kdy jsem v televizních zprávách zaslechla reportáž o bezmála osmdesátileté ženě, která právě slavila promoci z jakési univerzity. Nemohla jsem věřit svým uším a očím; něco takového bylo prostě neslýchané. Po nějakém čase jsem se s něčím podobným setkala znovu. Moje kadeřnice mi v běžném rozhovoru prozradila, že její pětapadesátiletá maminka právě začala studium na zdejší univerzitě. A co víc, i ona kadeřnice se přihlásila k večernímu studiu na místní vysoké škole.

Začínalo mi být zřejmé, že studium a vůbec učení nemusí skončit s maturitou nebo promocí a že termín "lifelong learning" zahrnuje jak normální studium, tak i nárazové kurzy na univerzitách, vysokých školách a v městkých střediscích výuky, které mohou být jen několikahodinové nebo mohou trvat také celý semestr. Rozhlédla jsem se kolem sebe a téměř každý, kdo nedocházel přímo na denní studium, se nějakým způsobem po práci vzdělával: tanec, jazyky, psaní, počítače, kynologie, investování peněz, genealogie, výroba šperků, zahradničení, atd, atd. Bylo až překvapující, s jakou samozřejmostí je tady studium čehokoli všeobecně bráno. A na věku přitom naprosto nezáleží! Pomalu se mi začal rýsovat pravý význam tohoto termínu: průběžné a neustálé obohacování vědomostí -- ať už se jedná třeba o studium za účelem překvalifikace nebo pravidelnou diskuzi o nové knize ve čtenářském kroužku pro dospělé.

Celoživotní vzdělávání je koncept, který má ve Spojených státech mnohaletou tradici a bezesporu je tu z čeho vybírat. Netrvalo dlouho a i já jsem opět zasedla do školní lavice v několikatýdenním počítačovém kurzu. "Kurzování" mě chytlo a tak v průběhu let následovaly další, včetně -- z těch zajímavějších -- kurzů hebrejštiny a několika semestrů keramiky při zdejší vysoké škole. A co dál? S nadcházejícím podzimem mě čeká minikurz fotografování, Photoshop a celodenní poznávací výlet do etnických čtvrtí města Chicaga.

A pak je tu vaření. Je to má vášeň a tudíž je to také jeden z oborů, ve kterém se stále něco nového snažím přiučit: čtením všeho, co se jídla a vaření týká, navštěvováním kurzů, sledováním televizních pořadů, cestováním, diskutováním s přáteli a věčným experimentováním na mé rodině. Mým (nestoudně neskromným) snem je studium na pařížské Le Cordon Bleu. A kdyby nevyšla Paříž, slevila bych na chicagský campus stejnojmenné školy, ale nepohrdla bych ani jejím americkým ekvivalentem, slavným CIA. (Ne, není tu řeč o onom CIA, je to jen vtipný akronym pro "Culinary Institute of America".) Troufalý, sladký sen gastronomických rozměrů, jemuž stojí v cestě jen a jen realita života (jak už to tak se sny bývá). Takže prozatím, než se ten zázrak stane, klidně zůstanu u výše zmíněného (a realističtějšího) sebevzdělávání, protože i ono má v životě své místo a účel.

Znamená to snad, že po letech souhlasím s výrokem otce ruské revoluce? No vlastně... proč ne? ;o)

A co vy? Věnujete se podobným aktivitám? Navštěvujete kroužky, kurzy, semináře a přednášky? Kam chodíte za sebevzděláním? A hlavně: souvisí tyto aktivity nějak s vařením?

Ale abych nezapomněla na dnešní recept. Je z tematického kurzu o Sicílii, kterého jsem se před časem zúčastnila v rámci členství klubu žen při zdejší univerzitě. "Spiedini" znamená prostě maso grilované na jehlách, čili špízy.

Sicilské spiedini s masovými kuličkami
(Pro 4 osoby)

500 g mletého hovězího masa
1 vejce
½ šálku strouhanky
½ šálku strouhaného sýra pecorino romano (nebo jiný tvrdý italský sýr)
½ šálku studené vody
1 rozetřený stroužek česneku
hrstička sekané petrželky
sůl a pepř dle chuti
špetka drcených pálivých papriček
bílý chléb, nakrájený na větší kostky
100 g krájené pancetty, nakrájené na čtverečky
olivový olej na potírání
dřevěné špejle, máčené 15 minut ve vodě
citron krájený na měsíčky

Do větší mísy vložíme mleté maso, vejce, strouhanku, sýr, vodu, česnek, petrželku, sůl (se solí opatrně, sýr ve směsi je také slaný!), pepř a pálivé papričky. Vše dobře promícháme a ze směsi utvoříme kuličky velikosti vlašského ořechu.

Na předem namočené špejle napichujeme střídavě masové kuličky, kostky chleba a pancettu. Hotové špízy potřeme olivovým olejem a položíme na rozpálený gril. Opékáme ze všech stran do zlatova. Ugrilované špízy podáváme s měsíčky citronu na pokapání.