Vzhůru na jarmark!

Je časné sobotní ráno uprostřed léta a my se blížíme ke středu města, kde na kraji obrovského parkoviště za rozbřesku rozložili své stánky farmáři, pěstitelé, kumštýři a řemeslníci ze širokého okolí. Tohle je náš věhlasný farmers' market, neboli trh. Na první pohled je parkoviště zaplněné a my hledáme skulinku, kam by se náš vůz mohl to ráno bezpečně uchýlit. A koukněme! Zrovna před námi se výhrůžně rozsvítila zpáteční světla couvající toyoty, takže o útulek pro našeho kovového oře je postaráno. Už zdálky je vidět záplavu špičatých střech barevných deštníků, pod kterými budeme vyhledávat ty nejchutnější úlovky. Proplétáme se bludištěm parkoviště a v proudu proti nám jdou šťastlivci, kteří si ten den přivstali a teď se z trhu vracejí ověšeni taškami a košíky. Sem tam z některé tašky vyčuhuje pestrá kytice květin a košíky hrají veselými letními barvami: červená rajská jablíčka, černé ostružiny, jemně zelená letní jablka, modré borůvky, pruhované melouny, fialové lilky, žluté blumy, mnohobarevné papriky.

Pod ručně kovanou bránou u vchodu do tržiště potkáváme přítele Paula. Paulovi visí v rukách snad deset tašek a pochoduje v zástupu za jeho ženou, protože je všude těsno a on sám se svým nákladem zabírá pěkný kus prostoru okolo sebe. Ale i tak se zastaví na kus řeči a těch pár minut s nimi nás příjemně naladí. Vím, že zanedlouho odtud budeme ve stejném husím zástupu pochodovat i my. Odebíráme se k první řadě stánků a je tu tak plno, že se ze všech stran ozývá neustálé "excuse me". Tu větičku uslyšíme a sami vyslovíme to dopoledne ještě hodněkrát. Zastavujeme se u mého nejmilejšího stánku se zeleninou, který vlastní jeden z místních farmářů a jeho syn. Nikdy u nich neopomeneme koupit malinkaté brambůrky příjemně voskové konzistence, abychom si je doma uvařili ve slupce a pak jen s máslem, solí, čerstvě namletým pepřem a směsí nasekaných bylinek ze zahrádky snědli v blaženém opojení doma k obědu. Někdy ty nejobyčejnější věci jsou těmi nejlepšími.

Hned naproti stojí žlutý náklaďáček s otevřenou boční stranou a před ním sympaťák s huňatým vousiskem a kloboučkem na hlavě. To je náš dodavatel výborného lokálního medu. (V zimě, když je tržiště zavřeno, kupuji tentýž med v místních supermarketech, které jeho medové výrobky odebírají.) Ze širokého sortimentu chutí, barev i velikostí si vybírám med akátový a šineme si to dál. Ve skupince stánků před námi zahlédnu domácky upečený chléb a pečivo, hned vedle jsou na dlouhém stole vystaveny šperky z duhových sklíček, opodál kdosi vystavuje vlastnoruční výrobky ze dřeva a ještě dál je povozná prodejnička se smaženými kuřaty. To všechno míjím, protože jsem jak silným magnetem přitahována barevnou hrou řezaných květin, vystavených na odiv (ale samozřejmě i k prodeji) v obrovských kbelících. Přebírám, přičichávám, obdivuji, radím se s paní vedle a nakoned vítězí velkohlavé slunečnice. Dnes nám stůl rozzáří slunce samo! Nebo dvě. Nebo tři.

Ale to už zatáčíme do druhé řady. Hned na začátku spatříme ojedinělý stánek ve tvaru hradu. Tlačí se před ním skupinka lidí, ale je napohled zřejmé, že tento hrad není nutné dobývat, tady vám s úsměvem otevřou bránu dokořán a kořist nabídnou za malý poplatek. Prodává se tu toffee, čili kousky karamelu, polévané čokoládou a sypané ořechy. Kluk vedle mě si několik kousků koupil a jeho věrný zlatosrstý kamarád k němu vysílá upřené pohledy v naději, že kousek přiletí i jeho směrem. Míjíme další a další stánky a u jednoho zmírníme krok, neboť mu kralují dva kuriózní panáci, kterým mohla dát vzniknout jen týraná mysl jakéhosi avantgardního umělce. Odpuzují a přitahují nás zároveň. Chvíli to trvá, ale konečně se odtrhneme a procházíme kolem pultíku, za nímž nestojí nikdo jiný než naše paní zubařka. Každé sobotní ráno, když neordinuje, pomáhá své kamarádce prodejem ovoce a zeleniny. Prohodíme pár slov a vydáváme se směrem k místu, odkud se linou líbezné tóny hudebních nástrojů. Rozsazena tu hraje rodinka s otcem v čele a barokními melodiemi zkrášluje den všem kolemjdoucím.

Od nich už je to jen krůček k pánovi s bonsajemi. Vždy usměvavý a ochotný porozprávět si o svých bizarně zkřivených zelených miniaturkách, všímá si, že mě zaujal celkem obyčejně vypadající keřík s dvěma nádhernými zlatožlutými exotickými plody. Ochotně mi dovoluje pootočit květináč, abych si je mohla vyfotit a vzápětí mě zahrnuje snůškou informací o nich. To, co s takovým nadšením fotím, jsou plody zlatého granátového jablka. Najednou je mi příšerně líto, že si tu nádheru nemohu vzít s sebou domů. S díky na rtech se loučíme (já neochotně) a postupujeme k paní, která z dutých vysušených dýní všemožných tvarů a velikostí vyrábí jednoduché ptačí budky. I ona se s námi přátelsky pouští do řeči a když zajásám nad dýní podivného tvaru s dlouhým krkem (ne nepodobné palcátu), s pobaveným úsměvem na tváři mi prozrazuje, že se jí říká "kyj". Společně se tomu výstižnému názvu zasmějeme a odebíráme se dál.

Po několika krocích téměř vrazíme do kamaráda Michaela. On sám tu se svou bluegrassovou kapelou hrává na kytaru, ale dnes mají padla a on je tu jen za osobního nosiče tašek. ;o) Je pozadu za svou přítelkyní, která už v zápalu koupě mizí pod klenbou deštníku v další řadě stánků a tak jí stačíme jen zamávat. I mému muži už zdobí zápěstí několik tašek, ale na rozhovor s Michaelem si rádi uděláme chvilku. Stojím mezi nimi a přes ramena jim fotím sošku, umně tvarovanou ze zeleného plechu, zdobenou šňůrami sladkovodních perel. Jsou snad na prodej? Na to už není čas se ptát, musíme pokračovat dál. Už zbývá jen nakoupit sametové broskve, hlaďounká rajčata a cukrově sladkou kukuřici a můžeme se vydat na cestu domů, kde začne ta nejlepší část dne -- ochutnávka.

Začneme se tedy proplétat zpět směrem k parkovišti, kde na nás pod žhavou střechou auta čekají rozpálené klíny sedadel, ale nám to nevadí. Tahle radost, zvaná sobotní jarmark, za tu trochu nepohodlí stojí. Odjíždíme, ale už dnes víme, kde budeme trávit příští sobotní ráno.

Muhammara

    

Ty tři velké červené papriky se krčily v zeleninové přihrádce mé ledničky už pěknou řádku dní a bylo to na nich na první pohled vidět. Jejich ještě nedávno pevná líčka svraštěla jemnými vráskami a původně pevný pas podstatně ochabl. Tyhle krasavice už prostě zažily lepší časy a na vině jsem byla já a má nerozhodnost, jak s nimi naložit. Nabízelo se přidat je, nakrájené na tenké proužky, do salátu, ale na to se mi jich zdálo příliš a pak – příprava salátu vyžaduje naprosto čerstvou zeleninu. Chvíli jsem přemýšlela o plněných paprikách, které se zdály být tím nejideálnějším řešením, ale kvůli třem paprikám se mi nechtělo pouštět do takové produkce a hlavně rozpalovat troubu v nesnesitelném horku.

A pak jsem si vzpomněla na muhammaru. Muhammara, muhammara... Převaluji to slovo na jazyku jako kouzelník své čarovné zaříkávadlo. No řekněte, nezní nádherně? Má temné zabarvení, stejně jako cihlově červené tóny výsledné... jak vlastně nazvat česky muhammaru? Dip? Omáčka? Pomazánka? Ona je tak trochu všechno dohromady. Nahrubo pomletá směs paprik, vlašských ořechů, česneku, olivového oleje a koření se dá podávat jako součást mezze, je výtečnou společnicí grilovaného masa, ale je znamenitá i jen sama o sobě, navršená na plátky chleba.

Recept na muhammaru jsem zahlédla před nějakou dobou při svých toulkách hlubinami internetu a už tenkrát jsem si slíbila, že ho vyzkouším. Pro tu příležitost jsem si pořídila i lahvičku skvostné granátové melasy v mém oblíbeném obchůdku s arabským zbožím. (I když tady by mě usměvavý pan majitel asi poopravil a poznamenal by, že jeho prodejna, příslušně zvaná World Harvest, zahrnuje produkty mnoha dalších etnik – a měl by pravdu, tady se toho najde šíleně moc.) Muhammara mě tenkrát uchvátila a teď nastala ta pravá příležitost ji vyzkoušet! Protože to byl ale můj první pokus, nechtěla jsem se spoléhat na vrtkavý internet a sáhla jsem tudíž do mé knihovny, kde jsem se -- po konzultaci s několika různými autory – rozhodla pro recept Pauly Wolfert z její knihy The Cooking of the Eastern Mediterranean. Nejenže se mi její verze muhammary zamlouvala nejvíc, ale při čtení mě oslovila i očividná láska, s jakou píše o syrském Aleppu (odkud recept pochází) s jeho fantastickou kulinární rozmanitostí, danou bohatými kuchařskými tradicemi jeho obyvatel. A musím napsat, že ani tentokrát mě autorka, kompletně znalá středozemní kuchyně, nezklamala.

Hotovou směs jsem ještě na závěr posypala praženými piňolkami a špetkou římského kmínu a pokropila zlatou sprškou olivového oleje. S notnou dávkou nedočkavosti jsme pak muhammaru vychutnávali na tom, co bylo po ruce – na opečených plátcích bagety, a byla výtečná. Tady je i pro vás.

Muhammara

3 velké červené kapie
½ šálku jader vlašských ořechů, nasucho opražených na pánvi
2 stroužky česneku, nasekané na drobno
2 lžíce melasy z granátových jablek (viz poznámka)
1 lžíce citronové šťávy
1 lžička mletého římského kmínu
½ lžičky drcených pálivých papriček
½ lžičky cukru
mořská sůl dle chuti
3 lžíce extra panenského olivového oleje

Na ozdobu a k servírování:

2 lžíce piniových oříšků, nasucho opražených na pánvi
špetka mletého římského kmínu
extra panenský olivový olej na polití

Kapie opečeme ze všech stran na otevřeném ohni plynového sporáku nebo na hodně rozpáleném grilu, až jejich tenká slupka zčerná. (Doporučuji při tom otevřít okna nebo zapnout odsávání.)

Poté papriky vložíme do větší mísy a těsně uzavřeme průhlednou fólií, aby se papriky zapařily. Mísu odstavíme a až papriky vychladnou, setřeme z nich zčernalou slupku a odstraníme semeníky. Ve stírání slupky a odstraňování semen si pomůžeme kuchyňskou papírovou utěrkou. (Některé kuchařky doporučují smýt slupku a semena pod tekoucí vodou, ale podle mého názoru tím papriky ztrácí na chuti a jsou vodnaté. Pokud se vám nepodaří odstranit úplně všechny stopy ohořelé slupky, nevadí. Dodá receptu tak trochu kouřovou příchuť.)

Očištěné kapie nahrubo nakrájíme a vložíme do kuchyňského robotu s noži. K paprikám přidáme vychladlá jádra vlašských ořechů, nasekaný česnek, melasu z granátových jablek, citronovou šťávu, římský kmín, pálivé papričky, cukr, sůl a olivový olej. Vše rozsekáme na konzistenci hrubé pasty.

Směs přendáme do misky, posypeme vychladlými piniovými oříšky a římským kmínem a polijeme přibližně lžící olivového oleje.

Poznámka: Melasa z granátových jablek je k dostání v obchodech s arabským zbožím. Vyplatí se ji vyhledat, protože pokrmům dodává výtečnou chuť i aroma. Lze ji použít do marinád na grilování masa, do salátů, zeleniny i nápojů. Pokud ji ale neseženete, v receptu na muhammaru ji prostě vynechejte. Bude i tak výborná.

Nedělní lívancový rituál

       

Když byl můj syn ještě malý, rád mi pomáhal s vařením a pečením. Ještě než začal chodit do školy, jeho role pomocného kuchtíka spočívala především v odměřování ingrediencí pomocí šálkových odměrek, které jsem mu podávala a on do nich příslušné suroviny s obrovským nadšením a nemenší důležitostí nabíral. Neobratnými pohyby prstů vršil mouku a cukr jak do odměrek, tak i na stůl a vůbec na vše, co se nacházelo v jeho blízkosti. Obláčky hladké mouky se vznášely vzduchem a šimraly nás v nose, než konečně usedly na všechny předměty, stojící jim v cestě. Později, když už se ve škole učil zlomky, přišlo odměřování do odměrek vhod coby matematická pomůcka: Potřebuji rozdělit jeden a půl šálku cukru na polovinu, kolik to je?

Naším nedělním snídaňovým rituálem bývalo také společné smažení amerických lívanců z podmáslí (buttermilk pancakes) v jejich nejrůznějších sezonních obměnách. V zimě bývaly placičky obohaceny kolečky banánů, která při opékání zkaramelizovala a nabyla tak až neuvěřitelné sladkosti. V létě zkropenatěly temně modrými borůvkami, nasbíranými vlastními silami na místní soukromé farmě. A na podzim z nich vystrkovaly růžky tenoučké plátky jablek, zakoupených po koších v sadě na kraji města. Čerstvě usmažené, nadýchané lívanečky se na talířích hojně zalévaly zlatavým javorovým sirupem a málokdy se stalo, že zůstaly zbytky. Kolečko za kolečkem ubývaly lívance z tácu a na ty, co se ještě dosmažovaly na těžkém litinovém tálu, položeném přes dva hořáky sporáku, se netrpělivě a s nataženým krkem čekalo. Už budou?

Následující recept je tou nejposlednější inkarnací našich snídaňových lívanců. Těstu z podmáslí jsem dala pro tentokrát pohov a na řadu přišel lákavý nápad s ricottou a aromatickou citronovou kůrou. Ricotta dělá těsto podstatně hustší, takže se nelekněte, až ho budete na tál, do lívanečníku nebo na pánev klást (nejlépe velkou lžící) a upravovat mu kraje jaksepatří do kulata. Místo sázení borůvkových bobulek přímo do těsta jsem zvolila polévat hotové lívanečky borůvkovou omáčkou a přizdobit čepičkou kysané smetany. Syn, který mi už nějakou dobu při vaření nepomáhá, sice při jejich premiéře neutrousil ani slovo, ale mezi sousty se od stolu občas ozvalo spokojené "mmhmm".

A co vy, máte nějaký rodinný rituál?

Lívanečky z ricotty s borůvkovou omáčkou
(Pro 6 osob)

2 šálky hladké mouky
2 lžíce cukru
2 lžičky prášku do pečiva
1 lžička jedlé sody (bicarbona)
špetka soli
2 šálky sýru ricotta
¾ šálku mléka
2 vejce (žloutky oddělíme od bílků)
strouhaná kůra a šťáva z ½ citronu
olej na smažení

Do větší mísy prosijeme společně mouku, cukr, prášek do pečiva, jedlou sodu a sůl. V jiné míse rozšleháme ricottu, mléko, 2 žloutky a citronovou kůru a šťávu. Ze zbylých bílků ušleháme tuhý sníh.

Směs s ricottou vmícháme do moučné směsi, dobře promísíme a pak ještě lehce vmícháme ušlehané bílky. Z hustého těstíčka tvoříme na rozpálené pánvi (nebo lívanečníku) s olejem malé lívance a smažíme z obou stran do zlatova.

Hotové lívanečky poléváme borůvkovou omáčkou a zdobíme kysanou smetanou nebo odkapaným bílým jogurtem. Na talíři můžeme ještě sypat moučkovým cukrem a přizdobit lístky máty nebo meduňky.

Borůvková omáčka

½ litru borůvek (čerstvých nebo zmražených)
3 lžíce cukru
½ šálku vody
1 lžička maizeny rozmíchaná v 1 lžíci vody

Borůvky, cukr a vodu dáme do hrnce a přivedeme k varu a vaříme několik minut. Po několika minutách za stálého míchání přilijeme rozmíchanou maizenu s vodou. Borůvkovou omáčku přivedeme zpět k varu a ještě asi minutu povaříme. Hotovou omáčkou poléváme připravené lívanečky.

Žádný Mr. Bagnat, ale pan bagnat!

       

Možná vám to bude připadat jako nuda, ale naším nejoblíbenějším letním lehkým obědem je bez nadsázky salade niçoise, nebo také niceský salát, který v parném horku letního odpoledne nemá konkurenci. Moje verze – protože každý kuchař má tu "svou" verzi – se tu určitě v budoucnu objeví, protože v létě je to jedna ze stálic na našem stole a bez ní si neumíme čas prázdnin ani představit. A od niceského salátu je už jen krůček k dnešnímu receptu.

Pan bagnat je v podstatě salade niçoise, úhledně a vrstvu po vrstvě naskládaný do chlebového obalu, pevně uzavřený a na krátkou dobu odložený, aby se šťávy z náplně mohly vzájemně prolínat a docílit tak báječné finální melanže chutí. Obklopen chlebovou schránkou je z něj sendvič par excellence, ale jeho původ by bylo zbytečné hledat v honosných restauracích nebo gurmánských kuchyních. Je to jídlo prostého lidu, který si za pomoci letitých zkušeností dokázal vynalézavým způsobem poradit s problémem jak přenášet a posléze po práci konzumovat oběd přímo z ruky, jednoduše a bez takových zbytečností, jako jsou příbory.

Dnes je pan bagnat, což v překladu z francouzského dialektu v oblasti Nice znamená "namočený chléb", nejrozšířenější a snad až obligátní pochoutkou, kterou nabízí místní tržiště, pouliční stánky i restaurace. Jeho příprava je snadná a výsledek natolik chutný, že nám nic nebrání si kousek Riviéry vytvořit i v našich podmínkách. Jana Martinicová ve své knize Francouzská kuchyně píše: "Pokud jde o Pays niçoise (kraj niceský), je to především kraj slunce a prý nejmodřejšího moře na světě, oné modře, kterou básníci nazývají kobaltovou a u níž se vyzvedá její průhlednost. Slunce a moře se též jasně zrcadlí v kuchyni tohoto kraje". Jak krásně řečeno! Po zakousnutí tedy nezapomeňte přivřít oči, zasnít se a možná někde v dáli zaslechnete i šum Azurového pobřeží.

Následující rozpis na pan bagnat se opírá o recept z knihy The Essential Mediterranean: How Regional Cooks Transform Key Ingredients into the World's Favorite Cuisines autorky Nancy Harmon Jenkins. Na její variaci je mi sympatické, jak autorka pozměnila způsob ochucení chleba: namísto klasického potření stroužkem česneku (podobně jako u našich českých česnekových topinek) používá vinaigrette vzniklou smícháním olivového oleje slitého z tuňáka, vinného octa a sekaného česneku. Jedinečný nápad, jak už to tak u těch nejjednodušších bývá!

Pan bagnat (sendvič z francouzské Riviéry)
(Pro 4 osoby)

2 malé bochníčky bílého chleba (nebo 4 sendvičové kusy bagety)
1-2 stroužky česneku
1 lžíce červeného vinného octa
3 lžíce extra panenského olivového oleje
pepř dle chuti
1 větší nebo 2 menší pevná rajská jablíčka
½ červené cibule, krájené na tenké plátky
1 kapie libovolné barvy, krájená na proužky
1 šálek tuňáka ve vlastní šťávě (šťávu slijeme)
2 natvrdo uvařená vejce, krájená na kolečka
několik ančovičkových filetek, pokrájených na kousky
hrst krájených černých oliv (Kalamata, Gaeta, marocké, atd.)
½ zelené okurky hadovky, oloupané a nakrájené na tenké plátky
několik lístků bazalky

Bochníčky chleba (nebo kusy bagety) podélně rozřízneme a střídku částečně vydlabeme. Česnek rozmačkáme nebo utřeme na jemno, přilijeme ocet, olivový olej, opepříme a vidličkou rozmícháme. Směsí potřeme vnitřky všech kusů chleba. Do spodních částí sendvičů naskládáme ve vrstvách postupně plátky rajčat, cibuli, kapii, tuňáka (trochu ho vymačkáme), kolečka vajec, ančovičky, olivy, plátky okurky a lístky bazalky. Přiklopíme vrchními polovinami chleba a přimáčkneme. Celé sendviče pevně zabalíme do průhledné fólie, dáme do ledničky a zatížíme. Necháme uležet nejméně 15 minut. Poté vyndáme z fólie a bochníčky ostrým (nejlépe zoubkovaným) nožem rozkrojíme na jednotlivé porce.

Upozornění: zapomeňte na čisté prostírání na stole a připravte si spoustu papírových ubrousků na otírání rukou, úst a občas i pokapaného klína. Gravitaci podléhající kousky náplně a skvrny na oblečení už patří k rustikálnímu původu tohoto sendviče.

Jak vaří(vali) Češi v Americe

       

Mému prolézání antikvariátů, ať už kamenných nebo virtuálních, není nikdy konec. V každém z nich je totiž ukryt příslib nějakého jedinečného úlovku, bez kterého nemůžeme my, takto potrefení, žít. A právě takový úlovek se mi nedávno podařil. Vlastně dva. Obě jsou to kuchařky a obě antikvární. Obě v češtině. Že na tom není nic zvláštního? Jen jimi zkuste zalistovat a zjistíte, že ač jsou obě psány v mateřském jazyce, málokdo v Čechách je bude znát. Byly totiž určeny pro české hospodyňky v Americe, které po krátkém pobytu za velkou louží došly k nevyhnutelnému zjištění, že vaření "po česku" tu asi nebude jen tak. Cizí suroviny, cizí míry a váhy, cizí způsoby vaření. Jak se v tom má jeden vyznat? Kdo poradí? No přeci ten, kdo napíše českou kuchařku, speciálně upravenou pro americké domácnosti! A o dvou takových je tu dnes řeč.

Nejprve mi dovolte, abych vám představila tu starší. V Omaze, ve státě Nebraska, ji roku 1904 vydala paní Marie Rosická, vzdělaná dáma a žena významného českého vydavatele a redaktora českých novin Hospodář, Jana (Johna) Rosického. Paní Rosická přispívala do pravidelné rubriky zvané Besídka vyzkoušenými recepty, které musely být čtenářskou obcí natolik oblíbené, že v poměrně krátké době vyšla její Národní domácí kuchařka česko-americká. V jejím obsahu se najdou nejen recepty na klasická staročeská jídla, ale i spousta nových, českým kuchařkám zcela určitě cizokrajných předpisů, které v té době nabízel Nový svět. Tak třeba vedle zelnice čili couračky zahlédneme polévku ze sekaných ústřic (oyster bisque), pár odstavců po smetanovém křenu se nabízí předpis na "kečap" a po několika receptech na různé druhy štrudlí (ano, není to ten štrúdl, ale ta štrudle!) přichází obdivuhodná řada návodů na americké páje. Suroviny jsou podle amerického způsobu odměřovány na koflíky, lžičky, libry, unce, pinty, kvarty a galony. Že by první česká hrníčková kuchařka? ;o)

I při zběžném listování touto fascinující knížečkou začne být poměrně brzy jasno, že tato razantní dáma dokázala být v oboru vaření obstojným soupeřem. Tak například hned v předmluvě si podává autora kterési z dřívějších česko-amerických kuchařek (nejspíš A. Nováka a jeho Kuchařky česko-americké z r. 1892): "Další pohnutkou [k sepsání kuchařky] bylo mi, že některé z dřívějších spisů... psány byly jen tak ledabyle, s úplnou neznalostí poměrů i práce v česko-amerických kuchyních." Po krátké přípravě nastává ihned přechod do útoku: "Tak například připomínám sobě, že jedna z takových knih obsahovala popis 'pohankového koláče'. Pověstný onen 'patiskář', jenž tento skvost vydal, překládal totiž důsledně [doslovně] 'buckwheat cakes' co 'pohankové koláče', nevěda ani tolik o kuchaření, aby mohl při překládání seznati, že jest to vlastně praobyčejný pohankový 'lívanec', o který se jedná." A konečně v elegantním stylu podaná přichází smrtící rána: "V jiné knize tohoto 'patiskáře' dočetli se opět čtenáři američtí, mimo jiné nesmysly, též následujícího: 'V Americe upravují umělá vejce ve velkém. Žloutek dělá se z rýžové mouky, škrobu a jiných přísad; bílkovina upravuje se z aluminum.' Něco takového může se ovšem věřiti o Americe v Čechách, ale aby takový nesmysl psal někdo v Americe, kde každý ví, že to není pravda, že to pouhá smyšlenka, v knize, mající sloužiti k poučení, k tomu jest zapotřebí již notné porce nevědomosti, obzvláště pak k tomu, že se bílkovina připravuje z kovu aluminu, čili z hliníku." No řekněte, nešlehl vás také tak trochu ostrý jazýček autorky?

Národní domácí kuchařka česko-americká se dočkala v českém jazyce šesti vydání (a byla přeložena také do angličtiny). A není divu, o odbytiště totiž nebyla nouze. Vždyť jen v Nebrasce v období mezi rokem 1856 a 1914 žilo přes 50 tisíc Čechů! Matkám rodin a jejich dcerám a snachám se díky tomuto útlému svazku dostalo do rukou rovných tisíc receptů a hrst praktických rad navíc. (Mimochodem, jedna kuriózní rada ve mně zanechala lehce nepříjemný pocit: "Aby po ráně udeřením způsobené nezůstala modřina, dávejte horké mokré obklady, nebo přiložte kousek syrového hovězího masa." Ale přičítám to dobromyslné doporučení dané době.)

Představuji si, jak se prériemi amerického Středozápadu, obývanými českými osadníky, tenkrát nesly vůně českého perníku nebo amerických "haluškových kukesů" (cukroví s burskými oříšky), kaše krupicové i kukuřičné, pečené husy nebo krocana, pražských kotletek i v cowboyském stylu roštěných steaků – vše podle receptů z pera paní Rosické. A s radostí zjišťuji, že i přes mnohdy přísný a místy až mentorský tón, v němž je kniha psána, je mi autorka sympatická pro své neutuchající národní cítění a zároveň snahu oblíbit si svůj nový domov se všemi jeho překážkami i výhodami, snahu vyzdvihnout klady nového způsobu života a přijmout je za své a ve stejném úsilí pomáhat všem ostatním.

       

V podobném duchu se nese druhá, poněkud novější kniha s názvem Česká národní kuchařka autorky Marie L. Jandáčkové. Paní Jandáčková, která žila podle všeho v jedné z českých čtvrtí Chicaga, mi hned od začátku padla do noty. Milá, příjemná, vtipná. Jen tak se dá charakterizovat tón, v jakém tato neodolatelná autorka sepsala úctyhodný počet výhradně českých receptů a upravila je pro česko-americké domácnosti. Kniha vyšla v roce 1954, ale ani zub času jí neubral na bohatosti a praktičnosti. Je tu všechno: od hovězí polévky s játrovými knedlíčky po vepřovou pečeni, od vánočního kapra po posvíceňské koláče. Kdyby Marie Janků-Sandtnerová žila v Americe, napsala by právě takovou kuchařku.

Podobně jako u předchozí kuchařky jsou všechny recepty adaptovány pro vaření v amerických podmínkách. Váží se tu v librách a uncích, odměřuje v koflících, lžících a lžičkách, pintách, kvartech a galonech. Co tu ale nenajdete jsou ryze americké předpisy. Tato kuchařka je napsána pro krajany, aby mohli vařit "po česku" a dále tak šířit věhlas české kuchyně, jak autorka sama v předmluvě poznamenává: "…abych vydala soubornou knihu starých českých, jednoduchých jídel i předpisů na známá, vyhlášená a opravdu vybraná jídla, která proslavují jemnou českou kuchyni v celém světě a hlavně zde, ve Spojených Státech Amerických".

Sympatická osobnost autorky na nás dýchne z každé stránky. Drobné poznámky a osobní poznatky obohacují a doplňují většinu předpisů (a že je jich hojně!) a je naprostá radost je číst. Posuďte sami: "Tetřev… musí se dlouho mořit, poněvadž má velmi tvrdé a suché maso a nenaložený je k neupečení, hůř, než prastará slepice." Hlasem hodné paní učitelky přidává ke konci každého receptu malá povzbuzení pro méně zkušené hospodyňky; tak třeba u smažených vdolků: "Jsou jako koblihy, ale tenčí, dobře prosmažené a nemusíte mít strach, jako při koblihách, že zůstanou ve vnitř syrové", nebo u nákypu z brambor: "Je lehký a dobrý a ošidíme mužíčky, kteří neradi jedí brambory a jen by chtěli ke všemu knedlík", u paprik s fazolemi: "Pamatujte na zeleninu! Uchová vám zdraví! Nečekejte, až vám ji lékař předepíše!" a jedno z nejhezčích u kremrolí: "…plechové trubičky nám udělá šikovný manžel z plechovek od konserv…, které ohne na tyči od smetáku. (Kolik se těch šťastných manželů asi na mne za tuto výzvu sesype!)".

V mysli si vybavuji české chicagské čtvrtě té doby -- Berwyn a Cicero, přes které se táhne nekonečná dvaadvacátá ulice, známá také pod názvem Cermak Road, pojmenovaná tak na počest českého rodáka a bývalého majora města Chicaga Antonína Čermáka, a v kterých žily tisíce krajanů ze dvou silných emigračních vln (po roce 1948 a 1968). Chci věřit, že byli všichni jako paní Jandáčková a paní Rosická a přes všechny strázně a újmy ve staré vlasti jim zůstala vlastenecká hrdost a chuť začít znova, v nové daleké zemi, kde se možná v obchodech neprodává pravý český chleba, ale když si jeden dá tu práci a sám si ho upeče, vytvoří si domov i tam. A v tom vidím věčně živý odkaz obou knih.