Višňobraní

Vzpomínáte ještě na ty dvě višně z obrázků v mých jarních momentkách? Od té doby, co jsem je fotila, uběhlo už pár neděl a matička příroda za ten čas měla šanci provádět svá tajemná kouzla. Něžné bílé kvítky opadaly a namísto nich se objevily vytoužené plody, které v zeleni listů svítí jak malinkaté červené žárovčičky a do dáli blikají svoji lákavou reklamu.

Když mi ranní slunce začalo do okna vysílat svou zlatou morseovkou vzkaz, že je čas sklizně, čapla jsem kbelík a vyrazila směrem k vjezdu do naší čtvrtě. Každý rok o tu rudou nadílku pořádám souboj s místním ptactvem a ani letos tomu nebylo jinak. Dva tlustí drozdi mě zprvu vyplašeně pozorovali, ale zanedlouho se osmělili a začali hystericky pokřikovat, že jim tu nakyslou úrodu beru.

Drozdi ale nebyli jediní, kdo si mě všiml. Sousedi, kteří to ráno odjížděli v autech do práce, mi přes vytažená okénka posílali shovívavé úsměvy a já měla celou tu dobu pocit, že až přijedou večer domů a zasednou k večeři, budu zcela jistě předmětem jejich konverzace. Pravidelně se mi totiž při téhle příležitosti vybaví, jak před pár roky jedna dobromyslná dáma nelenila svého oře na místě zastavit, aby se mě s lehkým chvěním v hlase optala, jestli jsem si jistá, že ty "třešně" nejsou jedovaté.

Další, kdo mě to slunečné ráno zaregistroval, byli chodci a kolaři, kteří nikdy neopomenou zvesela zdravit a zubatě se u toho usmívat, ať už toho, komu je zpěvavé "Hi!" určeno, znají, či ne. Odpovídala jsem stejně širokým úsměvem a několikrát i notně ulepenými prsty zamávala, protože tahle bezelstná přátelskost je jedna z věcí, které na životě v Americe miluji. Náladu mi ještě ke konci pozdvihla parta kluků, visících z otevřených okének projíždějícího auta a v unisonu pohvizdujících mým směrem. Tohle ráno se opravdu vydařilo...

Ale kde jsem to přestala... aha, višně! Ptáte se, co jsem s tím červeným pokladem udělala? Tak já vám prozradím, že jsem si zadělala na výtečný višňový likér. Jeho příprava se může zdát zdlouhavá (všimněte si, že je plně vyzrálý až nějakých šest měsíců po sběru višní), ale v podstatě téměř bezpracná. Výhodou té relativně dlouhé čekací doby je, že likér bude hotov v období Vánoc a naskýtá se vám tak jedinečná příležitost obdarovat touto pochoutkou někoho hodně, hodně, hóóódně milého. (Pro takovou eventualitu dělám hned dvě dávky.) A až se vás paní zima zeptá, co jste dělali v létě, můžete rozšafně zvolat: "Liguére!"

Višňový likér

600 g višní
750 ml vodky
1 ½ šálku cukru

Višně dobře opláchneme, odstraníme stopky, ale neodpeckujeme. Vložíme je do větší čisté sklenice s víčkem, zalijeme vodkou a promícháme. Sklenici uzavřeme víčkem a dáme na 4 týdny do tmavé místnosti. Jednou týdně višně promícháme.

Po 4 týdnech rozmícháme ve višních cukr, sklenici uzavřeme víčkem a opět na 4 týdny uložíme. Znovu višně jednou týdně promícháme.

Po 4 týdnech obsah sklenice přecedíme a nalijeme do čisté sklenice, kterou užavřeme víčkem a necháme 3 měsíce uležet. (V této fázi likér ochutnáme a pokud je třeba, přidáme cukr.)

Po 3 měsících likér přefiltrujeme přes čisté plátýnko, slijeme do lahví, uzátkujeme a necháme ještě 1-3 měsíce zrát. (Likér je tím lepší, čím déle se nechá stát.)

Likér má karmínovou barvu a výbornou chuť. Kdo chce mít výraznější mandlovou příchuť, může vypeckovat ještě další višně a pecky přidat k višním do sklenice.

Vymačkejte z nich duši + soutěž

Když jsem mačkala limetky na mojito v předešlém článku, věděla jsem, že příští příspěvek bude o mém dlouholetém kuchyňském pomocníkovi, který z (často) umíněně tvrdých limetek dostane každou kapku šťávy. (A vůbec ze všech citrusových plodů.) Citronáda je hračkou, pokud máte prachobyčejný ruční lis na citrón, vyrobený z odolného dřeva. Ani čerstvě vymačkaný pomerančový džus ke snídani nebude nedosažitelnou pochoutkou -- tato hračka z těch svěže vonících plodů vydyndá naprosté maximum. Už žádné mačkání v ruce, kdy vás do prstů chytá křeč a mačkaný předmět (ovoce) uroní jen pár ubohých slz!

A čím víc jsem o mém lisu na citrón přemýšlela, tím víc mě napadalo, kolik kladů tato brilantně jednoduchá hračička má: je malý, čili ani v té nejtěsnější kuchyňce nezabere mnoho místa; je ohromně jednoduchý na použití – citrusový plod rozpůlíte, hrot lisu zabodnete do jeho středu a otáčivým pohybem ruky vyloudíte vše, co má, dokud z něj zbyde jen vyčerpaná onuce; sedí pohodlně v dlani; umývání je sranda a dřevo není potřeba žádným způsobem udržovat; je elegantně pohledný; vydrží vám doslova léta (ten můj letos oslavil kulatou desítku!); je na něm něco příjemně zastaralého – žádná elektronika, pípání, bzučení, vrčení (a další zvuky) a elektrické šňůry; je neuvěřitelně dostupný; a to nejleší na konec – držadlo můžete použít jako muddler na mačkání máty v mojitu! Co víc si přát? Za to všechno mu uděluji plných deset bodů na mé stupnici.

A teď pozor!
Na počest tohoto šikovného kamaráda do kuchyně vyhlašuji soutěž o právě takový lis, který patříte na doprovodných fotografiích. (Samozřejmě zbrusu nový, s tím mým starouškem se ještě rozloučit nehodlám.) Stačí napsat do komentářů odstaveček o oblíbeném pomocníkovi z vaší kuchyně, s kterým byste se jen těžko loučili a proč. Výběr nechám na vás. Šanci napsat máte do 2. července o půlnoci CET. Vítězný komentář bude vylosován a vyhlášen do 24 hodin po uzávěrce a odměna bude odeslána autorovi hned poté. Tak tedy neváhejte a s chutí do psaní!

 

A máme tu konec soutěže!

Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří se ve sportovním duchu ujali mého malého úkolu, prošmejdili kuchyňské šuplíky a skříňky, zapojili mozkové buňky a překonali zábrany (pokud nějaké měli), aby odepsali na moji výzvu. Všechny vaše odpovědi byla radost číst a každá byla víc než hodna té malé odměny. Jsem ráda, že jsem nemusela sama vybírat vítěze, protože by to byl opravdu nelehký úkol. Ponechala jsem tedy volbu paní Štěstěně a vítězné jméno bylo vytaženo z klobouku. Těm, kteří tentokrát nevyhráli -- nevěšte hlavy! Takových soutěží bude na Praktickém kulináriu víc.

A teď už k tomu nejdůležitějšímu...

Milá Teo:
Z celého srdce gratuluji! Jak je vidět, soutěživým štěstí přeje :o) a tak to má být. Koneckonců -- kdo nehraje, nevyhraje! "Palcát" je Tvůj a já jen doufám, že Ti bude dlouho a věrně sloužit, tak jako mně. Napiš mi prosím na e-mailovou adresu v Kontaktu, tam se domluvíme, na jakou adresu mám výhru zaslat.

Moje mojito

Na sklonku dlouhého horkého dne, kdy vyčerpáni usedneme k odpočinku, nás nepovzbudí a neosvěží nic tolik jako vychlazený koktejl. A žádný koktejl nepovzbudí a neosvěží lépe, než chutné a voňavé mojito. Hrst lístků čerstvé máty v koktejlové sklence činí mojito jedním z mála drinků, po kterých nám dokáže vonět z úst. No řekněte sami, není to pádný důvod k oslavě? Ačkoli má mojito kubánský rodokmen, nemusíme za ním cestovat daleko. Pokud se ve vaší blízkosti nachází yerbabuena (máta), limetková šťáva, a bílý rum, jste na nejlepší cestě do slunečné Havany (alespoň pomyslně), kde nápoj ve třicátých letech minulého století vznikl. Rty ztahující kyselost limetky zmírní cukrový sirup (cukr svařený s vodou v poměru 1:1), pomačkané lístky máty vydají svou svěžest a aroma, o hořké nuance se postará angostura a sílu dodá bílý rum. Pár kostek ledu, šplouchnutí sodovky a nastal čas relaxace. A aby byla idylka dokonalá, co takhle nechat zaznít čarovným tónům kubánské hudby, třeba v podání pánů muzikantů z Buena Vista Social Club? Slunce zapadlo, den končí. Ale večer teprve začíná...

Moje mojito

10 opláchnutých lístků čerstvé máty
3 cl cukrového sirupu
6 cl bílého rumu (např. Baccardi)
šťáva z 1 limetky
1-2 kapky angostury
několik kostek ledu
sodová voda

Do sklenky dáme mátu a přilijeme cukrový sirup. Rukojetí vařečky (nebo muddlerem ) jemně mačkáme lístky máty tak, aby vydaly svou vůni, ale přitom zůstaly vcelku. Přidáme rum, limetkovou šťávu, angosturu a led. Dolijeme trochou sodové vody a vše zlehka promícháme. Zdobíme měsíčky limetky a lístky máty a podáváme s brčkem.

Rybí steaky na grilu

Uplynulý víkend byl ve znamení slunce. Slunce přede mnou, slunce za mnou. Pražilo nám na hlavy, když jsme na zahradě pleli záhony a sázeli poslední letničky, bilo do ramen, když došlo k zalévání armády květníků před, za i po stranách domu a opíralo se nám do zad při sekání zdánlivě nekonečného trávníku. Na nějaké dlouhé vyvařování u plotny není v takový den ani pomyšlení. A to je ten pravý čas rozžhavit mřížku venkovního grilu, prostřít na (zastřešené!) terase a poprvé po roce zas poobědvat v přírodě za doprovodného zpěvu ptactva. Jaký požitek!

Pro tento případ jsem již den předem koupila dva velké steaky z tuňáka (pro čtyři strávníky), jejichž příprava na grilu či pánvi je až elementárně jednoduchá: mořská sůl, čerstvě mletý pepř, kapka olivového oleje a stříknutí šťávy z citronu. Gril rozpálit na maximum, rybu nechat dvě až tři minuty z každé strany doslovně ožehnout a bez obav sundat z ohně dokud je uvnitř ještě růžová. (Asi tak jako dobře udělaný beef steak.) Nakrájet na plátky a servírovat. Ujišťuji vás, že takto připravený tuňák je překvapivě křehký a šťavnatý a jen se rozplývá na jazyku. Dopředu připravená salsa ze sladkého melounu s aromatickým koriandrem a jednoduchý salát z bílých fazolí s naťovou cibulkou chuťově i barevně doplňují celý pokrm.

Takový oběd by mohl být sám o sobě odměnou za všechnu tu námahu, vynaloženou k zušlechtění našeho přímého okolí. Ale práce na zahradě, ta nikdy nekončí. V příštím článku se dozvíte, jaká svěží odměna nás čekala na sklonku dne, když už i slunci došly síly a dávalo nám od obzoru sbohem.

Steaky z čerstvého tuňáka
(Pro 4 osoby)

2 větší (přibližně 700 g) steaky z tuňáka (sushi grade kvality) vysoké asi 3 cm (lze nahradit lososem)
sůl a pepř dle chuti
extra panenský olivový olej na potření
citronová šťáva

Steaky z tuňáka osolíme, opepříme, potřeme olivovým olejem a pokapeme citronovou šťávou. Grilujeme na vysoké teplotě 2-3 minuty z každé strany. Cílem je prudce opéci maso z vnější strany a uvnitř ho ponechat syrové (podobně jako u steaku z hovězího masa). Hotové steaky krájíme na tenké plátky, které vějířovitě položíme na talíř a na ně pak navršíme připravenou melounovou salsu.

Melounová salsa

1 šálek melounu cantaloupe, nakrájeného na malé kostičky
¼ šálku červené cibule, nakrájené na drobno
1 čerstvá pálivá paprička, nakrájená na drobno
hrst nasekaného čerstvého koriandru
2 lžíce extra panenského olivového oleje
šťáva z ½ limetky
sůl a pepř dle chuti

Všechny přísady smícháme a necháme aspoň 15 minut rozležet.

Comfort Foods -- malá pohlazení na duši

Komentáře v minulém článku mě přiměly k zamyšlení o jídlech, kterým se v angličtině říká comfort foods. Co jsou to comfort foods? Co pro nás znamenají a co nám přinášejí? Jsou to jídla, která sdílíme s ostatními a nebo jsou vysoce individuální? A když jsou zahrnuta do jedné skupiny, co mají společného?

Pojem comfort foods je v angličtině silně vžitý a při jeho zmínce se nejednomu člověku rozzáří oči. Pro jednoho jsou to lívance z podmáslí od babičky polévané máslem a javorovým sirupem. Pro jiného těstovinová kolínka zapékaná v sýrové omáčce. A pro dalšího zas do křupava osmažené French fries (pomfritky) jen lehounce namáčené do hustého kečupu. Obecně řečeno, jsou to jídla, která nám přinášejí potěchu, radost či uspokojení. Poskytují nám jakési familiární útočiště a zároveň příjemný způsob psychické obrany proti vnějším stresům. Ekvivalentní název pro comfort foods bychom v češtině hledali marně, ale není těžké si vybavit, jaká jídla nám přinášejí útěchu a dokáží nás povzbudit. Pro mě to vždycky byl, je a bude voňavý rýžový nákyp (s meruňkami, prosím!). Ale taky třeba šťouchané brambory na dozlatova osmahlé cibulce se sklenicí studeného mléka. A nebo obyčejný vajíčkový salát, na který vám dnes přináším svůj recept. Na vajíčkovém salátu se toho moc změnit nedá (a proč taky, když to má být comfort food?), snad jediný rozdíl oproti tomu klasickému z mého dětství je přídavek čerstvé koprové natě a pažitky.

Každý z nás má bezpochyby svá comfort foods, ale vsadím se, že jedno budou mít společné – totiž jednoduchost. A když se tak nad tím zamyslím, možná by se našel ještě další společný znak – jsou to většinou jídla úzce spjatá s dětstvím. Comfort foods však nikdy nejsou jídla rafinovaných chutí a ingrediencí a nikdy nevynikají složitostí přípravy. Jaká jsou ta vaše?

Vajíčkový salát s koprem
(Pro 4 osoby)

10 vajec
2 lžíce majonézy
2 lžíce kysané smetany, popř. odkapaného bílého jogurtu
sůl a pepř dle chuti
hrstička sekaného čerstvého kopru
hrstička sekané pažitky
citronová šťáva na přikyselení
vodní řeřicha jako podklad pod salát
čerstvé žemle nebo krajíčky chleba

Vejce uvaříme na tvrdo, zchladíme, oloupáme a nasekáme na drobno. Vložíme do mísy společně s majonézou a kysanou smetanou (nebo jogurtem). Osolíme, opepříme a přidáme kopr a pažitku. Vše zlehka promícháme a dle chuti přikyselíme citronovou šťávou. Rozkrojenou žemli nebo plátky chleba poklademe lístky vodní řeřichy a na ně navršíme vajíčkový salát. Pak už zbývá jen jediné – oddat se té důvěrně známé chuti. Nevyhnutelně nám při tom kousek salátu ukápne na oděv, ale i to patří k rituálu zvanému comfort food.